01.08.2016, kategorie: Titulní stránka

Otčenáš (1. část)

Otčenáš (1. část)
z knihy Ukrytý poklad

Nový zákon obsahuje dvě verze modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky: v Matoušově (Mt 6,9-15) a Lukášově evangeliu (Lk 11,1-4).

Všechno v modlitbě Otče náš, ať už se jedná o okolnosti jejího předání nebo základní propojení její kompozice, ukazuje, že nám Ježíš chtěl dát vzor. V židovské tradici, ke které Ježíš historicky náležel, existuje několik tradic modlitby a bohatá sbírka modliteb. Ježíš však dělá něco zvláštního. Nevysvětluje pouze, jak se modlit, ale na úvod svého učení o modlitbě dává výmluvný příkaz: „Modlete se takto.“ Vyznačuje tím jasně cestu k modlitbě.

Při podrobnějším zkoumání Ježíšovy modlitby vidíme, že je celá ve vokativní formě, v níž i modlitba začíná: „Otče náš“ (u Matouše) nebo jednoduše „Otče“ (u Lukáše). Po jménu sice následuje zmínka o vůli a království, ale nadále jsme vedeni k objevování Otce. Místo proseb, aby nám dal to nebo ono, nebo žádosti o uspokojení nedostatku, který prožíváme, je ve skutečnosti Otec žádán o to, aby byl naším Otcem. Ten, komu je modlitba určena, osoba, ke které se obracíme, se sama stává předmětem naší žádosti.

Dalším podstatným znakem, kterého si všimneme, pokud se blíže podíváme na to, jak je modlitba řečnicky uspořádána, je skutečnost, že prvním slovem modlitby je „Otec“ a posledním „Zlý“. Toto uspořádání textu ukazuje, že obsahuje důležitý záměr, kterým nám sděluje, že zlo je na nejvzdálenějším bodě od Otce, že zlo je přesný protiklad Otce. Je nezbytné, abychom to pochopili. Nebezpečí konfrontace se zlem je možné v životě každého z nás, zlo nám kříží cestu, může nás dokonce občas proniknout. Modlitba, kterou nám dává Ježíš, nám však pomáhá prosit o světlo, abychom Otce neklamali, jinými slovy abychom nedovolili zlu nás k sobě připoutat, abychom se nestali na zlu závislí, jako by nám mohlo nahradit skutečného Otce. Modlíme se, abychom uměli v každé době zvolit Otce a ne nějakou náhražku, která se nám občas snaží zakrýt či poskvrnit pevnou stavbu jeho přítomnosti. (…)

Když uvažujeme o modlitbě Otče náš, můžeme říci, že jejím smyslem je vložit nás do Otce, vepsat nás do jeho srdce: Já jsem v Otci, existuji v Otci. Hlavní křesťanská modlitba není seznamem žádostí, ale vyjádřením vztahu důvěry. V tom spočívá originalita Ježíše. Přímé dovolávání se Otce je v židovské tradici velmi neobvyklé. A je to zřejmé ještě více z toho, když Ježíš na malém prostoru tak střízlivé modlitby, jakou je Otče náš, přenáší jádro modlitby zpět k její podstatě: k Otci. Jak napsal François Genuyt: tato soustředěná pozornost vrcholí v „hledání, které není pouze určené Otci, ale které je hledáním Otce“. Můžeme říci s apoštolem Filipem: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí“ (Jan 14,8) nebo s brazilskou básnířkou Adélií Prado: „Můj Bůh vkládá svou dlaň do mé, uzdravuje mě z mých žádostí. Ó, můj Bůh, můj otec, můj otec.“

 
 
Nahoru