20.01.2013, kategorie: Bl. Jakub Alberione

Okamžik krize

Okamžik krize

V minulém putování po stopách Boží milosti v životě našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona jsme se zastavili na počátku jeho školní docházky, kdy na otázku po svém povolání jasně odpověděl: „Budu knězem!“ Takové rozhodnutí nebylo jednoduché ani pro jeho rodiče…

Jen málokteří žáci ze selských rodin pokračovali ve studiu po ukončení čtvrté třídy. Jakub byl zajisté první z rodu Alberione, kdo nastoupil do první třídy gymnázia. Bylo mu tehdy jedenáct let. Otec nebyl synovou touhou po studiu vůbec nadšený. Škola znamenala pro rodinu výdaje navíc a chybějící pár rukou byl při práci na poli také cítit. Nicméně místní farář don Giovanni Mortensino viděl, že touha malého Jakuba Alberione po kněžství není jen pouhým chlapeckým rozmarem. Znal Jakuba jako vnímavého a zbožného chlapce a rozhodl se, že mu pomůže. Cherasco sice patřilo do diecéze Alba, která měla vlastní seminář, avšak v nedalekém Bra se nacházel takzvaný „malý seminářsousední turínské diecéze. (Malý seminář byl v podstatě gymnaziální kolejí pro kluky ve věku 11 – 18 let, kteří chtěli posléze pokračovat ve studiu teologie a připravovat se na kněžství. Seminářům zaměřeným bezprostředně na teologická studia a kněžskou formaci se pak říkalo „velké“.) Jeho rektor byl shodou okolností dobrým přítelem dona Montersina, který tudíž mohl zařídit, že byl Jakub Alberione bez problému přijatý. Zápisné činilo 12 lir, měsíční poplatek představoval 20 lir. Z dnešního pohledu směšná částka nebyla pro vícečlennou selskou rodinu vůbec zanedbatelná. Mladý Jakub se chtěl o prostředky na svá studia také přičinit. Proto v čase letních školních prázdnin pečoval o několik včelínů. Mimoto musel samozřejmě pomoci i s prací na poli.

Jakub Alberione patřil mezi ty lepší žáky. Příprava na povinné předměty mu nedělala problém a i mimo povinného studia se velmi rád věnoval četbě. Sporty a společné hry na seminárním dvoře ho naopak moc nepřitahovaly. Druhý, třetí a čtvrtý ročník gymnázia proběhl bez problémů a představení malého semináře mohli rodičům dosvědčit, že jejich oběti vynaložené na synovo studium, nebyly marné…

Co se však s mladým Jakubem stalo v pátém ročníku? Školní rok se začal zcela normálně, jako všechny předchozí, avšak Jakub ho nedokončil. Již 7. dubna 1900, tudíž několik dnů po svých šestnáctých narozeninách, opustil seminář v Bra a vrátil se domů. Později nalezneme v jeho osobním deníku toto: „Byl jsem mladý, kluk, kterého rodiče i sourozenci milovali, představení si vážili a spolužáci obdivovali. Zdálo se mi, že se na mne usmívají ty nejhezčí vyhlídky, moje povaha snila o blaženosti, velikosti a radovala se z lásky, avšak moje myšlenky se často ubíraly ke smrti. Připadala mi sladká a přitažlivá. Miloval jsem ji láskou, jaké jen mladý kluk může být schopen… doufal jsem, že brzo překročím práh věčnosti… Tyhle myšlenky mě nesužovaly, nýbrž utěšovaly. Byly to roky bouřlivé pro mou povahu a osudné pro moje ambice, které tíhly k chvále, k velikosti… A nyní je mi 18… zklamání z toho, že jsem utíkal za přeludy, propast za propastí… ale Boží milost a Maria mě zachránily. A nyní toužím žít… Zdá se mi, že jsem dost silný, abych žil ještě dlouho. Jaké tajemství je lidské srdce…“

Přiložena dobová fotografie ze dvora v semináři v Bra.

 
 
Nahoru