08.10.2018, kategorie: Titulní stránka

Objev

Objev
Terezie z Ávily

Na pondělí 15. října připadá svátek sv. Terezie od Ježíše neboli Terezie z Ávily. Jak světice 16. století může oslovit ženu 21. století? O tom je jeden z fejetonů Věry Eliáškové.

***

O velkých světcích toho bylo vždycky napsáno dost a dost, celé knihovny, až se člověk zalekne a nakonec nepřečte nic. Považuju svým způsobem za štěstí, že mi jedna řeholnice strčila do ruky román o velké Terezii od polského autora Jana Dobraczynského, a tím způsobila, že jsem se do známé, pro mě poměrně neznámé, světice docela zamilovala.

Ale nejde o nějaké mé osobní zpozdilé poznání, spíše o to, že letos (poznámka redakce: fejeton byl psán v roce 2015) Terezie z Ávily slaví 500 let od svého narození a že by se slušelo na ni a bosé karmelitány vzpomenout a nechat se jí, alespoň po tento výroční rok, vést. Budeme nejspíš překvapeni, že to nebude žádná nuda. Krásná žena, která už od dětství okouzlovala své okolí, odvážná a nebojácná /ve čtyřech letech utekla z domova, protože chtěla obracet Maury na víru/, tanečnice s kastaněty, i praktická a nekompromisní zakladatelka klášterů, poslušná i svéhlavá, originální a naprosto oddaná svému Pánu. Přesvědčíme se znovu, že žádný svatý nemohl vypadat tak, jak si svět myslí, že vypadají svatí - jako bezkrevné kreatury s očima v sloup, které se vznášejí pět centimetrů nad zemí stále přitom něco šeptajíce. Jak vidíme na Terezii, takový člověk by nikdy nemohl následovat Ježíše a plnit jeho náročné a nekompromisní požadavky. Žena, která založila 17 klášterů, musela mít dost síly a odvahy, aby přesvědčila místní radní a dodala jim odvahy, že nemusí mít strach přijmout závazek živit klášter bez dotací a zároveň stále bdít nad společenstvím sester, aby vnitřní nepřítel komunitu nerozložil. V románě se autor několikrát vrací k situaci, kdy si bohatá šlechtična usmyslí, že vstoupí do kláštera i s bohatým věnem, ovšem se svou představou o řeholní poslušnosti a životě ve společenství, a kdy Terezie odmítne dámu přijmout a přitom odmítne i její peníze, navíc s rizikem, že si udělá nepřítele, který přes své dlouhé prsty může zrušit nejen daný klášter, ale možná všechny bosé karmelitány v celém Španělsku.

Obdivujeme její sílu vzdorovat všem světským nástrahám a intrikám, stejně jako fyzickým bolestem, když stará a unavená jezdí po španělském venkově, s chronickými bolestmi žaludku a vředem v krku, který jí brání nejen mluvit, ale i jíst. Její rozmluvy s Ježíšem, stejně jako hluboce lidský a normální přístup k povolání, které jí bylo určeno, hluboce fascinuje a nemáme najednou potřebu dozvídat se něco o jejích slabostech, či dokonce prohřešcích, abychom si ji přiblížili na naši úroveň. Terezie dělala chyby. Uvěřila někdy lidem, kteří si to nezasloužili, byla mnohdy fascinována šikovnými a světaznalými muži, kteří dokázali svými konexemi zařídit cokoliv na světě, ale přece to nejsou ony chyby, které by ubíraly na její velikosti. Terezie myslela jen na Boží vůli. Bůh to věděl, její slabosti přeměnil v sílu a hlavně – nikdy ji neopustil.

Terezie z Ávily si vskutku zaslouží přídomek Veliká i obdiv jejích následovníků, z nichž jmenujme aspoň dvě – jmenovkyni Terezii od Dítěte Ježíše a Editu Steinovou. Kéž by nám vyprosila setinu své síly, odvahy a lásky k Bohu.                                                                                                       

 
 
Myšlenka na den: Kdybychom „odkryli“ Boha v celé božskosti jeho smýšlení a jeho vůle na zemi, zemřeli bychom. — K. P. Vosen (Podle srdce tvého)
Nahoru