25.06.2019, kategorie: Titulní stránka

O modlitbě

O modlitbě
z knihy 9 dní ke znovunalezení radosti z modlitby

První věc, která nás má motivovat a povzbudit k tomu, abychom zahájili život modlitby, je skutečnost, že nás k tomu zve sám Bůh. Člověk sice hledá Boha, ovšem Bůh hledá člověka mnohem víc. Bůh nás volá k modlitbě, neboť od počátku a mnohem vroucněji, než si dokážeme představit, touží po tom, abychom žili ve společenství s ním.
Nejjistějším základem života modlitby tedy není naše vlastní hledání, naše osobní iniciativa či naše touha (ačkoli to všechno má svou cenu, ale občas to může i scházet). Nejjistějším základem života modlitby je Boží volání.
Nemodlíme se předně proto, že toužíme po Bohu, nebo že od života modlitby očekáváme nějaká zvláštní dobrodiní, nýbrž především proto, že nás o to žádá Bůh. A když nás o to žádá, ví, co dělá. Jeho záměry nekonečně překračují to, co dokážeme vytušit, po čem dokážeme zatoužit nebo co si dokážeme představit. V modlitbě je ukryto tajemství, které nás zcela přesahuje. Hnací silou života modlitby je víra ve smysl důvěryplné poslušnosti tomu, co nám nabízí Bůh. A to si ani nedokážeme představit ony nesmírné pozitivní důsledky naší pokorné a důvěryplné odpovědi na Boží volání. Tak jako Abrahám, který se vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde, a že se tím stane otcem zástupů.
Když se někdo modlí kvůli dobrodiním, která od toho očekává, riskuje, že se jednoho dne znechutí. Dobrodiní modlitby nejsou ani bezprostřední, ani se nedají nijak změřit. Pokud se však člověk modlí v postoji pokorné podřízenosti Božímu slovu, vždy dostane milost vytrvalosti.
Lidská existence nebude zcela vyrovnaná a krásná, dokud jejím středem nebude Bůh. „Bůh je ten první, komu se slouží!“ říkávala sv. Jana z Arku. Věrnost modlitbě dává konkrétním a účinným způsobem záruku tohoto Božího prvenství. Bez ní riskujeme, že tato přednost Bohu před vším zůstane jen dobrým úmyslem, a tedy iluzí. Kdo se nemodlí, ten neznatelným, ale jistým způsobem umístí do středu svého života vlastní ego, nikoli živoucí osobu Boha. Bude rozptýlen velkým množstvím tužeb, podnětů a obav. Naproti tomu ten, kdo se modlí – i když i on bude muset čelit břemeni svého ega, silám stahujícím ho do sebe a do sobectví, které v sobě všichni máme –, bude veden k tomu, aby se přestal soustředit na sebe a byl zaměřen na Boha, což postupně umožní Bohu, aby zaujal (nebo znovu zaujal) to správné místo v jeho životě, totiž to první. Jeho život tak získá jednotu a důslednost. „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje,“ říká Ježíš v Lukášově evangeliu (Lk 11,23). Když je ve středu všeho Bůh, vše se nachází na svém místě.
Modlit se znamená nezištně trávit čas s Bohem, jen pro radost z toho, že jsme spolu. Znamená to milovat, vždyť darovat svůj čas znamená darovat svůj život. Láska nespočívá v prvé řadě v konání čehokoli pro toho druhého, ale v tom, že je mu člověk nablízku. Modlitba nás vychovává k tomu, abychom byli přítomni před Bohem, v prosté milující pozornosti.

 
 
Myšlenka na den: Pokora a důvěra v Boha jsou zárukou svatého života. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru