28.04.2022, kategorie: Titulní stránka

O knize, která je opět důležitá

O knize, která je opět důležitá
Rozhovor s autorkou Z. Holasovou

S autorkou knih pro malé i velké čtenáře, paní Zuzanou Holasovou, si povídala jedna z našich sester. A protože nám nemůže být lhostejné to, co se děje na východ od našich hranic, zaměřila pozornost ke knize Taumur. Ta sice vyšla už před třemi lety, nicméně znovu nabyla na důležitosti. Už nejde jen o vzpomínku, ale i o možnost otevřít s dětmi v rodině debatu o tom, co znamená žít v zemi, kde vládne Zlo; a přestože totalita může držet zavřené hranice, je tu Vládce, který je prolamuje a přináší do života těch, kteří ho přijmou, pokoj.

Jak by ses charakterizovala? Jsi autorka pro děti? Zkoušela jsi psát i pro dospělé? Co je na psaní pro děti lákavé a co je těžké?

Zvláštní, nikdy jsem se nepokoušela charakterizovat sama sebe jako autorku. Zkrátka ráda píšu příběhy pro malé i velké, protože mě to jednak baví, jednak si myslím, že v příbězích je všechno, co je důležité pro život vezdejší i věčný. Ideálem je pak pro mě knížka, která se může předčítat v rodině, a každý, velký i malý, si v ní najde něco pro sebe.

Kdo je ti v psaní vzorem? A kdo je ti vzorem v životě? Z jakého duchovního pokladu čerpáš?

Se vzory je to při psaní i v životě ošemetné. Ani v prvním, ani v druhém případě nelze mít vzor, který by člověk slepě napodoboval. Jak říkávala Terezie z Lisieux: „Chtěla bych být svatá jako Terezie z Ávily. Ale nejsem jako ona, jsem jiná. Proto musím o svatost usilovat jinak“ – což se Terezce povedlo vrchovatě. Takže: Chtěla bych umět psát tak nádherné příběhy jako Graham Greene. Ale nejsem jako on, a musím psát jinak. Přesto jsem se právě od G. G. naučila, že opravdu dobrý příběh musí mít dobrý začátek, dobrý prostředek a dobrý konec – a konec (nemyslím happy end) je ze všeho nejdůležitější.

Někdy se říká, že psaní/tvorba je řehole. Platí to i pro tebe?

No jo, to se říká. Asi se tím myslí nějaké sebezapření a odříkavý způsob života, že zkrátka musíš psát a psát, hodiny, týdny a měsíce sedět a sedět, a když to neděláš, je psaní v háji.  Taky se říká, že služba veřejnosti v politice je řehole a herectví je řehole a kdovíco všechno.  Ale už jste viděli politika, který by dělal politiku se sebezapřením? Nebo herce, který jde na jeviště, protože touží po odříkavém životě? Dělají to, protože jim to přináší radost a uspokojení, a je úplně jedno, jak se to navenek prezentuje. Já beru psaní jako velký dar, který mě nesmírně obohacuje a dělá můj život přesně takovým, jakým ho chci mít.

Liší se nějak dobrá kniha nekřesťanská od křesťanské?

Tahle otázka přímo svádí k tomu říct, že dobrá kniha je dobrá kniha a je lhostejné, zda je křesťanská nebo nekřesťanská, a lišit se moc nebudou, protože ta nekřesťanská, aby byla dobrá, musí mít nějaký vertikální přesah. A ta křesťanská, aby byla dobrá, se nesmí bát lidských chyb, rozhodně by jí nestačil křesťanský kabátek. Navíc ten náš zajetý křesťanský slovník z minulého století může být dobré knize na překážku.

Ale stejně, kdo posoudí, zda je kniha opravdu dobrá? Nějaká literární komise? Knížka dostane prestižní literární cenu a přečte si ji hrstka lidí. Já myslím, že tohle může rozhodnout jedině čas. Jestli knížka bude vycházet i třicet, padesát, sto let od prvního vydání, je dobrá, a stojí za to si ji přečíst. Navíc ty dobré takzvaně nekřesťanské knihy někdy dokážou daleko působivěji vyjádřit v podstatě křesťanské hodnoty.

Kdy se prvně zrodil impuls k napsání Taumura? Jakou cestu jsi ušla, než dílo dostalo svou konečnou podobu?

Knížka Taumur má dvě části, biblickou a příběh dětí, a ty se navzájem vysvětlují. Impuls k napsání té biblické části se zrodil už hodně dávno. Kdysi, ještě za bolševika, jsme totiž s Leošem Pavlátem, dnes ředitelem Židovského muzea v Praze, psali pro Artii, což bylo nakladatelství a zároveň podnik zahraničního obchodu, knížku Příběhy z Bible. Tehdy nebyla určena pro český trh, překládala se do dánštiny a norštiny. Česky vyšla až později, po sametové revoluci. Leoš psal rozsáhlejší Starý zákon, já Nový. Takhle pěkně jsme si to rozdělili a oba jsme se samozřejmě snažili psát co nejlíp.

Když knížka vyšla česky, uvědomila jsem si, že sice není špatná, ale není ani taková, jak bych si ji já ideálně představovala. Nebyl z ní totiž patrný ten úžasný vztah Boha k člověku; ten ohromující příběh, který začíná fatálním selháním lidí v ráji, pokračuje vyvolením izraelského lidu, vrcholí Vtělením a Ukřižováním a ústí do nebeského Jeruzaléma. A postupně jsem si všímala, že přesně tohle chybí i dalším převyprávěním Bible pro děti (omlouvám se případným výjimkám, pokud se mi nedostaly do ruky).

Prostě mozaika jednotlivých biblických příběhů, často vybavená nádhernými ilustracemi a tištěná na kvalitním papíře, se neskládá do výsledného obrazu. Vnímala jsem to jako velkou chybu a ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se rozhodla zkusit to sama. Brzy jsem ale zjistila, že se u takového způsobu pojetí neobejdu bez komentáře. Jenže jak napsat komentář, aby to nebyl pro děti školometsky nezáživný text? Zase jenom příběhem. Nejdřív jsem se pokoušela beletristicky rozšířit samotná biblická vyprávění, jenže tím jsem se dostala od Bible hodně daleko. A tak se zrodil nápad napsat paralelní dobrodružství, část o Taumurovi.

Která z kapitol/postav vznikla snadno, diktovala se ti sama? A kde ses naopak nejvíce prala s textem?

Ta biblická linka moc snadná nebyla. Ve výsledku je to jen pár desítek stránek, ale abych je napsala dobře, musela jsem prostudovat stohy odborných komentářů. A pak jsem musela text krátit a krátit, aby nebyl moc dlouhý, až tam nezůstalo slovo navíc. Ty sama nejlíp víš, jak jsem u toho prskala, protože jsi rukopis redigovala a proporcionalitu mezi příběhem Taumura a biblickou linkou jsi hlídala jako ostříž, což konečnému výsledku moc pomohlo. Oproti tomu příběh Taumura se mi psal snadno, jako když odvíjíš nit z klubka.

Nakolik je příběh Taumura autobiografický, kde tě v něm potkáme? Existuje nějaká spojitost mezi PopoupemTaumurem?

No, už jsem pamětnice. Zažila jsem padesátá léta, rok 1968 a normalizaci a poznala jsem lidi, kteří se s podlomeným zdravím vrátili z uranových dolů, i lidi, kteří se někdy velmi dobrodružným způsobem pokoušeli dostat přes hranice ke svobodě. Vím, jaké to je, když vám ve čtyři ráno kopou do dveří policajti a když si chcete ke svátečnímu obědu koupit něco dobrého, ale na pultu v obchodě zvaném masna (což je od slova maso) mají jenom z kůže stažené nutrie, takové ty vodní krysy i s hlavou a s červenými hlodavými zuby v tlamě. A hluboko pod kůží mám tu všudypřítomnou šeď, oprýskané fasády a pentagramy rudých hvězd, vynucené jásání a kordóny Lidových milic, přičinlivé fízly a Šumavu s polorozpadlými domy po sudetských Němcích, psy a pohraničníky, kteří neváhají zastřelit sedmnáctiletého kluka, a Oko východu, jež nepřetržitě zírá z Poledníku směrem k Západu. To byste si rovnou připadali jako v Mordoru, ovšem Pána prstenů byste tehdy neznali.

Takže tohle všechno nějak v Taumurovi je. Je to příběh o Zlu, o drakovi vně nás a o tom, co s tím.  V tomto smyslu je Taumur protějšková knížka k Popoupu, které je o Zlu, o drakovi v nás.

Můžeš vlastně vysvětlit názvy PopoupoTaumur?

Popoupo je akronym, zkratka podnázvu Podivuhodná pouť pouští Taumur se mi líbí pro svou zvukomalebnost. Někdo v něm prý slyší i ozvuk slovenského slova múr, zeď – zeď proti Zlu, ale mně šlo hlavně o to „tau“, poslední písmeno řecké abecedy, které si napsal svatý František z Assisi na záda, na hrubý oděv, když došel k obrácení. Byl to znak nového, teď už opravdového života. V knížce je jméno Taumur slovní hříčka, kterou vymyslela hrdinka příběhu.

Kdo jsou jeho čtenáři? Koho jsi měla před očima, když jsi knihu psala? Máš už nějaké ohlasy od čtenářů?

Možná proto, že je Taumur o temných letech naší historie, ho čtou i moji vrstevníci, kteří se víc nebo míň museli s bolševickou totalitou poprat, a opravdu to dělali, ať už si historici revizionisté říkají cokoli. Tito dospělí čtenáři také říkají, že je Taumur oslovil, protože je to silná vyznavačská kniha, což beru jako velkou poklonu.

Ideálem mi ale zůstává rodina, která si ho čte nahlas, a tu jsem měla před očima, když jsem knížku psala. A přála bych si, aby si všichni při četbě připomněli – protože zapomínáme –, co rudá totalita byla a že egyptské hrnce plné masa v zemi nesvobody ke šťastnému životu nestačí. Ono to maso stejně za nic nestálo a na to se zapomíná také.

A hlavně bych si přála, aby se už nemuseli čtenáři sami sebe ptát, proč vlastně Ježíš z toho kříže nesestoupil a co se vlastně změnilo, když se nechal ukřižovat. Protože se změnilo všechno.

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies