28.11.2011, autor: Petr Příhoda, kategorie: Titulní stránka

O jedné cestě k Bohu

O jedné cestě k Bohu

Kniha Deník přátelství Wandy Półtawské je obdivuhodným svědectvím o individuální cestě k Bohu, ba co víc, k svatosti. Autorka se ve svých sedmnácti letech ocitla v koncentračním táboře Ravensbrück, kde sice lidsky obstála, ale po čtyřech letech se vrátila do svobodné vlasti s ohořelou duší a otřesenou vírou. Tehdy potkala kněze Karola Wojtyłu nejprve jako zpovědníka, který se časem stal jejím duchovním vůdcem v plném smyslu toho slova. Vystudovala lékařství, věnovala se psychiatrii, šťastně se vdala a s manželem, který je filozof, má čtyři děti. Je aktivní jako lékařka, věnuje se vzdělávání kněží i laiků, jejím tématem je láska, manželství a úcta k životu – i k nenarozenému. 

Sám se sebou mám následující zkušenost: četl jsem „zbožný“ text (modlitbu, meditaci, teologickou spekulaci), jehož obsahu jsem jaksi nedorostl. A nerozuměl jsem. Text mi proto připadal strojený. Až po letech mi svitlo, o čem to bylo. – Podobně se může dít tomu, kdo bude číst Deník podezíravě, kdo pokládá touhu po svatosti za naivní ambiciozitu a duchovní vedení za rafinovanou manipulaci. Nebo kdo bude a priori chtít tušit ve vztahu ženy Półtawské a muže Wojtyły skryté erotické pouto. Ne, pro autorku je její duchovní průvodce spíše obdobou otce a ještě více staršího bratra (sama píše zásadně Bratr s velkým „B“), ale hlavně prostředníkem mezi ní a Bohem, Kristem, za což je mu nesmírně vděčná. On ji bral jako rodnou sestru.

V koncentračním táboře byla podrobena pokusné operaci. Následkem byly celoživotní bolesti. Nezávisle na tom byl u ní po letech objeven zhoubný nádor. Bolestí přibylo, čekala na operaci. Tehdy se Bratr (již jako arcibiskup) obrátil dopisem na proslulého Padre Pia z italské Pietrelciny s prosbou o přímluvu. Nádor zmizel ze dne na den. Nepocítila štěstí, ale – jak se dočteme – úžas nad Boží mocí a stísněnost nad svou nepatrností i nad pověřením, jehož se jí od Boha zřejmě dostane. Po letech se s otcem Piem osobně setkala. On ji poznal dřív, než mezi nimi padlo slovo.

Aby svou duchovní zkušenost zachytila natrvalo, začala si psát deník. V průběhu řady desetiletí zaznamenávala zážitky, myšlenky, vnitřní spory, pochyby, meditace, modlitby i rady duchovního vůdce. Shromažďovala jeho dopisy. Čas od času mu své záznamy předkládala a on je glosoval. To vše jen jako soukromý archiv pro osobní potřebu. On ji po letech, již jako papež, vybídl: „Vydejte to!“ Musela překonat zdráhání, ale vyhověla.

Díky tomu máme před sebou jedinečnou a podrobnou zprávu o jednom vnitřním životě. Určitě jsme někdy slyšeli, že bez intimního vztahu k Bohu, ke Kristu, nejsme naplno křesťany. Zde se dočítáme, co je to ten intimní vztah a jak se vytváří. Wandě Półtawské se jistě dostalo mimořádné Boží milosti, ale ona si o ni řekla. Anebo přesněji: rozhodla se, že nebude Božímu působení překážet, a prosila Boha, aby ji i v tom nepřekážení vedl. A Bůh použil jako nástroj – kněze Karola Wojtyłu.

Když ten byl zvolen papežem, pocítila autorka radost i hluboký smutek. Věděla, že se jí Bratr vzdálí do Říma. Celý čas potom po něm tesknila. Neustále se vracela do lesů, kde s ním ona i její manžel vedli duchovní rozhovory. To ale není stesk opuštěné milé nebo osiřelého dítěte. Takto asi tesknily ženy z evangelií po Ježíšovi po jeho nanebevstoupení.

Kniha je objemná, má 643 stran. I když ji asi nelze přečíst jedním dechem, je radno udělat si na ni čas. Nejdřív se ztišit, pak číst a pak o tom přemýšlet. – Sluší se pochválit překlad.

Petr Příhoda

Wanda PÓŁTAWSKA: Deník přátelství (Korespondence mezi Wandou Półtawskou a Karolem Wojtyłou) – Paulínky, Praha 2011 

 
 
Nahoru