12.03.2019, kategorie: Titulní stránka

Největší objev mého života

Největší objev mého života
Boží slovo je živé!

V sérii svědectví sester ze Středoevropské delegatury přebírá štafetu sestra Isidora, představená pražské komunity.

***

Jmenuji se Isidora Pérez, je mi 56 let a pocházím z malé „španělské vesnice“ v provincii Avila. Z mého kraje vzešli takoví světci jako sv. Terezie Veliká a sv. Jan od Kříže. Já jsem na ně samozřejmě hrdá. Mí rodáci jsou pro mne inspirací a průvodci na životní cestě.

Když jsem byla malá, asi jsem říkala, že chci být řeholnicí, protože mí sourozenci, když mě později chtěli naštvat, na mě volali „jeptiško“. Jak jsem však dospívala, zapadla tahle myšlenka kamsi hluboko. V té době se v mém okolí víra považovala jen za tradici, kterou je třeba dodržovat. Dokonce když už přišla řeč mezi mými přáteli na řeholnice, nemluvilo se o nich zrovna s úctou.

Rozhodujícím okamžikem v mém životě bylo stěhování do Madridu, kde jsem pokračovala ve studiu na střední škole. Bylo mi osmnáct a vůbec to pro mě, dívku z malého městečka, nebylo snadné. Konečně jsem se cítila svobodná, takže jsem mohla dělat to, co chci, a to bez dohledu všech sousedek. Mezi spolužáky jsem si našla nové přátele. Ráda na ta léta vzpomínám. Přesto jsem tenkrát po určité době začala vnímat určitou vnitřní prázdnotu, jako by mi chybělo něco podstatného, a tak jsem znovu začala chodit do kostela. Tentokrát pro mě víra znamenala osobní vztah a ne jen zbožné úkony, které se „musí“. Myšlenka stát se řeholní sestrou však nadále zůstávala hodně zastrčená.

To se změnilo až v době, kdy mě jedna má kamarádka ze školy pozvala, abych s ní odjela na tábor pořádaný Paulínskou rodinou. Do té doby jsem nikdy o Paulínské rodině neslyšela, ale protože jsem neměla nic jiného v plánu, jela jsem s ní. V těch dnech jsem učinila největší objev mého života: Boží slovo je živé! V těch dnech jsem zakusila, že k Božímu slovu, Písmu, mohu přistupovat jako k živé Osobě, která ke mně promlouvá. Hodně se také mluvilo o tom, jak je třeba Slovo hlásat, a to všemi prostředky včetně sdělovacích. Po tomto táboře jsem si pak každý den našla čas na četbu Písma.

Dva roky od prvního setkání s Paulínskou rodinou jsem se rozhodla vstoupit k Dcerám sv. Pavla, to mi bylo 23 let. Předcházel tomu opravdu intenzivní čas, kdy jsem řešila svou budoucnost: dát přednost tomu být „normální“ jako všechny moje kamarádky a pokračovat ve vztahu s přítelem, anebo vyslyšet nový a nepřehlušitelný hlas v mém srdci, který mě vábil k životu zasvěcenému hlásání evangelia všemi možnými sdělovacími prostředky?

Být paulínkou pro mě znamená právě toto: žít a hlásat Boží slovo. Naslouchat evangeliu a nechat se jím proměňovat není totiž jen tak nějaké heslo, ale každodenní „námaha“.

Vstupem do mezinárodní kongregace jsem získala velký dar: otevřenost mysli i srdce pro všechny národy světa. Já, která pocházím z malé vesnice a z dost uzavřeného prostředí, jsem byla povolána žít se sestrami z celého světa. Nejprve při formaci v Katalánsku a v Římě, a nakonec až v Praze! Naučila jsem se novým jazykům, ale především jsem objevila, že lidské srdce je všude stejné, protože všichni jsme stvořeni k podobě a obrazu Božímu.

Už 25 let žiji v pražské komunitě. Svou misi zde neberu jen jako povinnost ve službě českému národu nebo církvi, ale jako místo, kam mě Bůh povolal, abych právě zde s Ním žila svůj život.

 
 
Myšlenka na den: Ať je můj život ke slávě Otce, Syna a Ducha Svatého. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru