15.07.2013, kategorie: Titulní stránka

Nechť Bůh běží se mnou

Nechť Bůh běží se mnou

V rubrice Čtenářský deníček na webu katolik.cz jsme objevili příspěvek o naší knize „Dopřej si čas. Je to tvůj život!“. Autorka Markéta Šmerdová dala svolení k jeho převzetí a ještě nám odpověděla na dvě otázky.

Čím osobně mi kniha pomohla? 
No, hlavně jsem z ní „uvařila“ vynikající přednášku pro společenství maminek z Brna Řečkovic na téma Time managering pro maminky. Osobně mě nejvíc tady zaujala ta místa, kde se mluví o potřebě rušení tlaku, kdy je nutné občas prostě říct: „Teď dost, odpočívám.“ A musím-li běžet, nechť Bůh běží se mnou. Oslovilo mě také, že je třeba hledět na svůj čas s vědomím toho, že někdy přijde smrt. Největší „bomba“ pro mne bylo prožívání modlitby a liturgie jako středobodu neděle a jako způsobu a možnosti, jak překročit hranice času a ochutnat zážitek věčnosti. 
 

Komu bych ji darovala? 
Lidem, kteří to s Bohem myslí vážně; lidem, kteří mají objektivně mnoho povinností a cítí se být pod tlakem...

***

Co může o prožívání dnešního uspěchaného času vědět benediktinský mnich? Notker Wolf v sobě spojuje hloubku mnišského života se stylem života vrcholového manažera – je opatem primasem a jako takový je zodpovědný za 800 benediktinských klášterů po celém světě a k jeho práci patří mnoho cestování. Je také členem rockové kapely Feedback a hraje na elektrickou kytaru a příčnou flétnu. O potřebě správného prožívání času tedy ví mnoho z vlastní zkušenosti a dělí se s námi o to v této knize. 
Může člověk uprostřed veškerého stresu a moderní hektiky ještě nalézt klid? Jak je možné při všem tom tlaku, který působí zvnějšku, být pánem svého času? 
Při odpovědi na tuto otázku Notker Wolf čerpá z Bible (např. Kniha Kazatel – všechno má svůj čas), z tradice benediktinské řehole a pochopitelně inspirací je i Ježíšovo prožívání času. 
Když Benedikt posílá mnicha na cestu ctnosti, neříká, že musí být dokonalý. To je podstatný rys. Kdo se staví pod tlak dokonalosti, nebude nikdy spokojen. Tlak perfekcionismu je nepřítelem každé radosti. 
Smíme být vůči sobě samým dobří a měli bychom být takoví i vůči druhým. Když věřím, že jsem milován a přijímán takový, jaký jsem, nepotřebuji se křečovitě snažit nalézt sama sebe, abych se dokázal přijmout. 
Radost ze života spočívá v tom, že přijmeme život takový, jaký je. … Všichni jsme se narodili k radosti. A měli bychom si radost dopřávat. 
Denně mít před očima svou smrt – radí Benedikt ne ze strachu, ale abychom mohli správně zvážit hodnoty tohoto světa. … Tím, že pamatujeme na svou konečnost, smíme rozpoznat, co je skutečně důležité a co obstojí. Takové vědomí nás učí odstupu, abychom se nenechali příliš rychle zaplést do něčeho nedůležitého a lákavého. … Všechno má Bůh v rukou. A tomu se vydat a všechno ostatní pustit. 

Notker Wolf rozjímá o vztahu práce a času, o nebezpečí zahálky, o práci jako požehnání i prokletí, potěšení i břemenu. Speciálním druhem práce je pak umělecké tvoření. Připomíná i moudrost, která dokáže v pravý okamžik říci „Už dost!“ Znamená to také odvahu vzdát se postavení a výsad, které mi práce až dosud poskytovala. 
Důležitým prvkem je stabilita, myšlená především jako ukotvenost. Také napojení na rytmus přírody a stvoření je důležité. 
Všechno ve svůj čas: to není jen otázka rychlosti a pomalosti, ale i otázka rušení tlaku. Určité věci člověk prostě nemůže dělat pod tlakem, zvláště časovým. Zkuste někdy rychle někoho hladit. Nebo do sebe obrátit sklenku vína. Nebo meditovat. 
A pak je tu biblické čtení, lectio divina. Znamená to „přežvykování“ textu, jak to nazývali staří mniši. Když se modlím žalmy, vím už dávno dopředu, co v nich stojí, ale chci proniknout ještě hlouběji do textu a zopakovat jej – sám být uchopen textem ve své vlastní duši. 
Něžnost a pozornost vůči druhému je něco, co si lidé vzájemně darují. A k tomu je potřeba čas a klid. Jen pokud člověk takový klid také vyzařuje, je pro druhé dobrodiním. 

Prožívání času u mnichů je dáno rytmem tzv. hodinek, jednotlivých modliteb breviáře. Modlitba i bohoslužba je dobou, kdy můžeme zakusit posvěcení času a ponořit se do tajemství. V jistém smyslu smíme předjímat prožívání věčnosti s Bohem. 
Svatý Benedikt říká: „Nic nemá mít přednost před bohoslužbou.“ Bohoslužba pro něj znamená nejen slavení eucharistie, nýbrž každodenní společnou modlitbu mnichů. Ježíš sdílel se svými učedníky místo u stolu. Společenství tedy neznamená ticho dojatého vzývání. Je tím myšlena služba společenství, společná zkušenost. Liturgie znamená dílo lidu. Zkušenost křesťanského Boha – tedy společná osvobozující oslava společenství s ním a s jeho láskou, to utváří vlastní poklad neděle. 

Převzato: http://www.katolik.cz/recenze/view.asp?cis=66

 

 
 
Nahoru