15.05.2019, autor: Zdeněk A. Eminger, kategorie: Titulní stránka

Návrat ztraceného syna – recenze

Návrat ztraceného syna – recenze

Patrně nejlepší kniha nizozemského kněze, univerzitního pedagoga a sociálního pracovníka Henriho J. M. Nouwena (1932–1996) Návrat ztraceného syna se dočkala druhého vydání, nyní v pěkném a citlivém překladu Kateřiny Lachmanové. Nouwen vytěžil z rozjímání nad Rembrandtovým obrazem a z podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) řadu zajímavých poznatků. Nad exegetikou však dominuje jeho osobní prožitek, o němž vydal oslovující svědectví.

Všichni známe příběh syna, který se vrací ke svému otci a ten jej přijímá s radostí, jako by se mu syn znovu narodil. Typologie hlavních postav je biblisty popsaná do nejmenších detailů. Zdálo by se, že zde nelze říci mnoho nového. Ovšem Nouwenovo životně důležité setkání s tímto podobenstvím nenastalo nad Biblí, ale událo se nejprve prostřednictvím pouhé reprodukce na dveřích kanceláře, až posléze skrze originál slavného Rembrandtova obrazu Návrat marnotratného syna. Bez přehánění lze říci, že těch několik málo hodin a dní, které mohl autor strávit v ruské Ermitáži s obrazem, mu změnilo život. Z dobře zajištěného místa univerzitního pedagoga ho tento prožitek posunul ke službě hendikepovaným lidem v komunitě Daybreak, jejíž dílo (Archa Jeana Vaniera) je známé po celém světě i u nás.

Nouwen, zdá se, byl zasažen světlem jako Saul. Byl zasažen jako marnotratný syn, který se vrátil domů a byl proměněn otcovým objetím, jeho velkorysostí. Několik let promýšlel a promodloval celou hloubku tohoto fantastického příběhu. Sám v sobě postupně rozpoznal postoje obou synů, především toho staršího, ale i potřebu dorůst do postavy milosrdného otce, útočiště všech ztracených. V jednotlivých etapách svého života se důkladně ztotožňoval s každým z nich. Doslova burcující je myšlenka týkající se staršího syna, který není schopen ani ochoten účastnit se společného veselí, jelikož otci vyčítá, že jemu – vzornému, oddanému a pracovitému – nedal nic, zatímco marnotratného syna přijal jako krále. „Zkušenost toho, že nejsem schopen se radovat, účastnit se radosti druhých, je denním chlebem zatrpklého srdce.“ Četl jsem ji nesčetněkrát a uvažuji o ní dávno potom, co jsem knihu odložil.  

Obraz otcovství, který Nouwen ve svém přemýšlení odhaluje, je následováníhodný. Nenajdete v něm nic z mužské tvrdosti. Otec viděný jeho očima je laskavý, spravedlivý, milosrdný, věrný, má v mnoha ohledech ženskou tvář a rysy samaritánské, mateřské mentality. Autorova pouť k sobě samému ve světle Božího slova mu pomohla přijmout a znovunalézt vlastního otce, s nímž neměl snadný vztah, ale i otcovský rozměr vlastního kněžství.

Nouwenova kniha je důkazem, že Bůh si člověka povolává také skrze umělecká díla. Mnozí z čtenářů se v autorově přemítání poznají. Dobrá kniha, která pohladí a dotkne se srdce.

S dovolením autora upravila Kateřina Lachmanová

 
 
Myšlenka na den: Spojení s Bohem musí zahrnovat všechno: mysl, vůli i srdce. Žádné stvoření nebylo sjednoceno se svým Bohem tak jako Panna Maria. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru