17.04.2015, kategorie: Titulní stránka

Na pouti (II. díl)

Na pouti (II. díl)
V ALBĚ

Dnes české poutnice odlétají. Těšíme se, že se i ony s námi (i Vámi) podělí o své zážitky a postřehy. Dopřejme jim čas na pokračujme v cestovním deníku paní Jany ze srpna.

===

Náš první den byl věnován Albě. Po nezbytném malém bloudění ve spleti jednosměrek jsme konečně stáli před kostelem Ježíše Mistra a mateřským domem paulínek. Na místě, které spojuje všechny paulínky a které jsem znala jen z vyprávění. Než jsem se stihla rozkoukat, bylo kolem úplné „modro“ a já nemohla odtrhnout oči od všeho toho srdečného vítání. Čekala nás první společná mše. Ještě před ní nás s. Anna a s. Andrea seznámily s historií tohoto místa. Během mše jsem se nedokázala vůbec soustředit. Nevím, jestli to bylo jen tím, že jsem nerozuměla... Nechávala jsem se tedy unášet pohledem na obraz Ježíše Mistra. Po mši jsme se všichni vydali na prohlídku mateřského domu a tiskárny. Kdo by čekal nejmodernější stroje a plně automatizované linky, byl by určitě zklamán. Vstoupili jsme do tiskárny vybavené zastaralou, ale stále funkční technikou. Měla jsem pocit, jako by všechny ty prostory promlouvaly a vyprávěly svůj příběh. Ano, měli jsme i výklad a viděli jsme, jak zde vzniká kniha. Viděli jsme úžasné staré sestry (omlouvám se za ten pojem, ale věkem byly opravdu staré), které přímo zářily radostí, že mohou pracovat a ukázat nám příběh knihy. Všechny paulínky úplně ožily. Ano, tady i ony prožily kus svého života (noviciátu). Byla jsem úplně pohlcena příběhem knihy a těmito prostory. Všude kolem nás byly fotografie a modlitby ke sv. Pavlovi, k zakladateli bl. J. Alberionovi a ct. T. Merlové. Na stěnách, na strojích … Tady nelze být jen sám, pracovat mechanicky – tady bydlí láska, tady je v každém pohybu a v každé myšlence Bůh. Krátce jsme se zastavili taky v kapli „mateřince“. Asi bych tady dokázala dlouho tiše sedět a jen pozorovat život, všechna ta srdečná vítání. Museli jsme však dál, čekala nás Alba, chrám sv. Pavla… Odpoledne už jsem byla docela unavená, a tak jsem při nabídce vigilie v kostele Ježíše Mistra chvíli váhala. Jenže únava se jako „zázrakem“ rozplynula a celá naše česká skupina se sešla v „mateřinci“. Vigilie začala a já se nechala unášet italskými texty. Nerozuměla jsem ani slovo, ale byl to nádherný večer zakončený zpěvem, při kterém jsem možná seděla s otevřenými ústy, a vůbec mi to nevadilo. Byla jsem šťastná a děkovala Bohu a paulínkám, že jsem tam mohla být, že jsem neřekla „ne“ a nevrátila se do exercičního domu do postele.

Nastal den „D“, den hlavních oslav stého výročí založení Paulínské rodiny. Dopoledne jsme dál poznávali Albu a seznamovali se s životem zakladatelů bl. J. Alberiona a ct. T. Merlové a připravovali jsme se na vrchol toho dne:  na mši svatou v chrámu sv. Pavla. Troufám si říct, že chrám doslova „praskal ve švech“ členy Paulínské rodiny z celého světa. Tolik různých lidí, tolik různých hábitů, tolik tváří… A všichni měli jedno společné – radost. Radost z toho, že mohou být tady, že jsou členy Paulínské rodiny, ze setkání … a já mám tu čest být u toho, být součástí této velké rodiny. Bohu díky. Po mši nás všechny čekala velkolepá hostina a po ní závěrečný koncert v chrámu. Dostalo se mi dnes tolika darů!
Mohla bych takto pokračovat den po dni. I ty následující byly naplněny poznáváním kořenů Paulínské rodiny. Byly naplněny radostí i únavou. Za těch pár dnů jsme navštívili mnoho míst, setkali se se spoustou zasvěcených osob a jejich přátel, byli jsme i v rodném domě obou zakladatelů. Nakonec jsme zavítali také do Turína a pak už zbývala jen cesta zpět. Cesta domů.

 
 
Myšlenka na den: Nemůžeme se spoléhat na budoucnost. Měli bychom pracovat každý den tak, jako by to byl poslední den našeho života. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru