13.04.2015, kategorie: Titulní stránka

Na pouti (I. díl)

Na pouti (I. díl)
DO ALBY

Pouť českých dívek s juniorkami z celého světa, které se v Itálii připravují na věčné sliby, v tyto dny je ve své polovině. Jak tomu bylo před půl rokem při pouti německých a českých spolupracovníků?

===

Už je to víc než rok, co jsem dostala milé pozvání na pouť do Alby u příležitosti stého výročí vzniku Paulínské rodiny. Nejsem žádný zkušený poutník. U biřmování jsem byla teprve v květnu 2010 a od té doby jsem byla vlastně jen na jedné pouti – v Římě. A tak, když přišlo pozvání, přijala jsem ho s radostí a nadšením. Čas pak utíkal příliš rychle a já si jen pamatovala termín. Žádnou přípravu jsem nestíhala a najednou tady byl čas odjezdu, takže jsem si v sobotu sbalila kufr a nasedla do autobusu směr Praha, k paulínkám, u kterých jsem nebyla více než rok. Teprve v autobuse jsem se pomalu začala „zastavovat“. Díky objížďkám na dálnici jsem se kochala okolní přírodou a pomalu si začínala uvědomovat, kam jedu a proč. Asi jsem se připitoměle usmívala, ale byl to úsměv dítěte, které se vydává vstříc dobrodružství.

V Praze mě čekalo milé přivítání a seznámení s první „civilní“ spolupoutnicí. V neděli ráno jsme spolu se s. Andreou vyrazily na Hlavní nádraží, kde už na nás čekala třetí spolupoutnice, a společně jsme vyrazily směr Norimberk. Naše pouť začala. V Německu jsem dlouho nebyla a v Norimberku nikdy. Byla jsem ráda, že v autobuse sedíme každá jinde, protože jsem se mohla ponořit do svých vlastních vzpomínek na můj první pobyt v Německu. Nedokázala jsem si moc představit celý den procházením města, a tak se ve mně pral strach s radostí z dobrodružství. Cesta utekla rychle a my čtyři stály na nádraží v Norimberku. Vyrazily jsme na naši první společnou mši do kostela Panny Marie (s „mezipřistáním“ v jezuitském kostele sv. Kláry). Byla to má první mše v němčině. Byla jsem jako na trní a nedokázala se soustředit. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem tam správně. Počasí nám přálo, a tak jsme po mši poznávaly krásy Norimberka a naši malou společnost. Nevyhledávám courání městem, ale byl to krásný den, který uběhl jako voda. Pozdě odpoledne jsme vyrazily domů k místním paulínkám, kde jsme se měly setkat se zbytkem české komunity a ráno pak všichni společně vyrazit do Alby. Nevím, jak to vnímaly ostatní, ale já byla hodně „na měkko“ z přivítání. Vstoupila jsem do dveří jako úplně cizí osoba a byla jsem přijata jako „stará známá“, jako někdo, kdo tam patří. Těšila jsem se do Alby víc a víc. Po krátkém spánku jsme se brzy ráno „nalodili“ do autobusu a vyrazily do Mnichova, kde nastoupil zbytek poutníků, a vstříc Albě (pro mě dosud úplně neznámého města). Čekalo nás celodenní cestování vedoucí nádhernými švýcarskými Alpami a díky polední zastávce i se smočením palce ve studeném Rýnu. Serpentiny v Alpách byly až nekonečné, ale nádherné. Čekala jsem dlouhou a fádní cestu a já děkovala za nádherné výhledy. Škoda, že jsme tady nemohli zastavit a zůstat. Odpoledne jsme konečně překročili hranice Itálie. S přibývajícím časem stoupala únava i netrpělivost. Už abychom byli v cíli. Konečně se kolem cest začaly postupně objevovat vinohrady, lískové sady, kamenné domy se zahradami… a to bylo neklamným znamením, že cíl naší cesty je už hodně blízko. 

 
 
Myšlenka na den: Kam vstupuje Maria, tam vstupuje i Ježíš. Kdo nalezne Matku, nalezne i Syna. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru