05.10.2011, kategorie: Titulní stránka

Na misiích v Abidžanu

Na misiích v Abidžanu
"Klášterní" dvůr plný uprchlíků
svědectví o víře a Boží dobrotě

Začátkem června jsme zveřejnily informace od paulínek z Pobřeží slonoviny po té, co se rozhodly zůstat s místním obyvatelstvem během občanské války. Je to už rok, co tyto nepokoje vypukly. Setkání s jednou z misionářek v září v Římě a její rozhodnutí odletět zase zpátky ke "svým" nás inspirovalo, abychom zveřejnily dopis, který tenkrát poslaly Paulínské rodině.

***

Jak se odvděčím Hospodinu za vše dobré, co mi prokázal? (Žl 115)

Drahá s. Antonietto a drahé sestry sv. Pavla, drahé sestry a bratři Paulínské rodiny. 

Dovolte, abych Vám svým psaním především poděkovala a podělila se s Vámi o to, co jsme zažily během této doby naplněné násilnostmi v naší misijní (nebo také  adoptivní) zemi, Pobřeží slonoviny.

Ano, během těchto osmi měsíců jsme velmi silně prožívaly krizi, kterou způsobily volby v Pobřeží slonoviny. Byly to měsíce naprosté nejistoty pro veškeré obyvatelstvo, a to především kvůli zločinům, k nimž došlo v různých částech země: vraždám, ničení budov, brakování, krádežím...

Kalvárie začala během měsíce října, hromadné exekuce tu a onde, „tajná“ formace mládeže s tím, že se mají údajně připravovat na obranu vlasti proti opozici. Nekontrolované rozdělování zbraní atd. ze stejného důvodu. Po volbách byl mezinárodním médiím zablokován přístup a místní televize, která je pouze v rukou jedné strany, využila své moci vymývat mozky tím, že očerňovala protivníky, ničila svědomí, vzbouzela nenávist k bratrům, kteří mají odlišné mínění anebo jsou cizinci. Pro studenty žurnalistiky a spřízněných oborů by bylo velmi zajímavé analyzovat, jaké lži lze ostatním podsouvat prostřednictvím zdařilé telemontáže. Dobře jsme pochopily intuici dona Alberiona, který chtěl mít rodinu, jež se zasvětí vznešené a spravedlivé věci, totiž hlásat Boha pomocí médií, formovat lidské svědomí, formovat celého člověka. Drahá Paulínská rodino, máme ve světě velké a vznešené poslání.

Prakticky od října jsme se den za dnem nořily do problémů čím dál více. A situace se stále zhoršovala. To vše vinou lidského egoismu a touhy vlastnit a řídit ostatní. Život byl postupně ochromován, což mělo velký vliv na celou populaci, tak na nás a náš apoštolát.

Právě ohledně apoštolátu a zvláště distribuce jsme se stále nacházely ve stavu „kdo tam půjde“. Přestaly jsme s veškerou distribucí "dům od domu", zatímco jsme dál chodily do knihkupectví obden, protože knihkupectví je od domu asi 20 minut autem ve čtvrti nakloněné starému režimu. Musely jsme také omezit otevírací dobu, abychom umožnily personálu i nám samotným vrátit se domů před západem slunce, a to se strachem, že se na ulici setkáme s nějakým neblahým překvapením. Jaká situace! To vše mělo těžký dopad především na distribuci. Knihy zůstaly ve skladu a nedostaly se k lidem. Bez distribuce do škol, do farností, bez apoštolátu ve dvou katolických rádiích, kde jsme společně se spolupracovníky aktivní. Ztratily jsme velké příležitosti k distribuci, jimiž jsou advent a postní doba, a také misijní cestu, během které jsme měsíc měly distribuovat knihy v Burkina Faso (zemi, která ze severu sousedí s Pobřežím slonoviny), kde nás lidé očekávali. Nemohli jsme ani odeslat knihy do sousedních zemí. Můžete si tedy představit, v jaké ekonomické situaci se nacházíme! Pro dobrou paulínku jsou samozřejmě i jiné druhy apoštolátu. Každá z nás tak spolupracuje v redakci, jež se bohudík nachází v komunitě, a současně obětujeme Pánu všechny oběti, které souvisejí s nedostatkem způsobeným válkou.

Nejtěžší období pro nás začalo 28. března, když se po veškerých jednáních ohledně mírového řešení s bývalým prezidentem armáda nového prezidenta rozhodla pro ozbrojený zásah. Města ve vnitrozemí postupně padla do jejich rukou. Stanné právo, které původně platilo celou noc, trvá již od 12 až do 6 ráno. 31. března sestry opustily knihkupectví už ráno v 10 hodin. Po ulici pochodovali lidé se zdviženýma rukama a znamením: „Zúčtujeme s vámi.“ Od toho rána až dodnes, 29. května, zůstalo knihkupectví zavřeno.

Dva měsíce doma, ale s neustálým nebezpečím zásahu kulkou či bombou, o nichž můžeme těžko rozhodnout, kam dopadnou. Když byly vnější boje nejsilnější, scházely jsme se společně k modlitbě. Kolik růženců jsme se pomodlily společně pod schody! Střelba duněla v hlavách, uších i v srdci. Ve městě měly místní ozbrojené síly pomoc nestranných mocností (OSN a Francie), které za pomoci svých nástrojů dokázaly objevit mnoho skladišť zbraní, jež byly do země propašovány navzdory embargu.

Když jsme viděli, jak obtížná situace nastává, shromáždily jsme zásoby potravin, které měly, jako olej sareptské vdovy, vydržet až do konce krize. I zásoba plynu k vaření vyšla až do doby, kdy jej znovu začali prodávat. Blízko domu máme obdělávaný pozemek se zeleninou, brambory a banány, který nám i potřebným byl velmi užitečný. Jak dny plynuly, situace se zhoršovala. Když jsme chtěly vyjít ven a dojít na mši, někdy jsme deset minut od domu míjely na ulici opuštěné mrtvoly. Jaká bolest!

První polovina dubna byla pro nás velmi těžká. Boje byly opravdu těžké a probíhaly i blízko našeho domu. Musely jsme tedy zůstávat uvnitř, nemohly jsme chodit na mši, protože jsme se obávaly, že nás může zasáhnout zbloudilá kulka. Jak jsme jen pochopily důležitost eucharistie ve svém životě! Každá z nás učinila nějakou vlastní zkušenost. Během Svatého týdne jsme se mohly alespoň účastnit obřadů, které se konaly odpoledne. I velikonoční vigilie skončila v 17 hodin, aby se všichni mohli rychle dostat domů. Neúčastnilo se jí ale mnoho lidí, protože většina obyvatelstva utekla, aby se mohla skrýt po vesnicích.

Hledali zvláště přistěhovalce z okolních zemí a vyhrožovali jim smrtí. Ti všichni hledali útočiště v katolických farnostech. I v naší farnosti jich je na 4 tisíce. Přicházeli večer a ráno se vraceli do svých chatrčí. Mnoho žen s dětmi tam ale zůstávalo stále. I když museli spát venku, cítili se bezpečněji na farní zahradě. Byli to lidé všemožných vyznání: křesťané, muslimové, animisté...

Jednou v pátek ráno po křížové cestě, jediné chvíli, kdy se nám podařilo soustředit se na modlitbu, jsme u dveří slyšely zvonit dvanáct lidí. Byly to chudé ženy z chudinských čtvrtí se svými dětmi. Dvě z nich jsme znaly. Byly vyděšené k smrti, protože předchozího večera vypálili některé domy v jejich čtvrti. Noc přečkaly schované na kopci. Aniž by to řekly nahlas, bylo jasné, že žádají pohostinství poté, co viděly na vlastní oči vojáky zabíjet druhé lidi. Co dělat? Nechaly jsme promluvit naše mateřská srdce a přijaly jsme všechny. Dělily jsme se s nimi o to, co jsme měly, po nezbytnou dobu. Zůstaly s námi deset dní.

Bylo slyšet zvěsti, že někteří využívají situace, aby vyplenili řeholní domy. Některým vzali všechno, i matrace a postele, jiným auto, dalším peníze, počítače, telefony. Nedostávalo se vody a světla, telefonní komunikace byla přerušena anebo omezena na minimum. Začal se nás zmocňovat strach, ale to ještě nebylo všechno.

(pokračování dopisu příště, včetně videa)

 
 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru