14.06.2022, kategorie: Titulní stránka

Mým povoláním je sestupovat do pekel

Mým povoláním je sestupovat do pekel
Silné životní svědectví a pozvání k všímavosti

Chiara Amirante, autorka knihy, z které citujeme, Boží průlom v římském podsvětí, popsala svoje povolání takto: "Pociťovala jsem touhu strávit zbytek života tím, že budu pomáhat lidem, kteří se nacházejí ve stavu duchovní smrti, daleko od Boha. A to nejen v důsledku chabé víry, ale především vinou hříchu, který uzavírá lidské srdce Boží lásce. Jsem přesvědčená o tom, že mé povolání je sestupovat do pekel."

***

Když jsem se na nádraží vydala poprvé, připadala jsem si jako v dantovském pekle. Nahoře se sice hojně vyskytovali bezdomovci a problémová mládež, ale to byl teprve „očistec“. Pravda, nacházelo se tam mnoho potřebných, ale i celá řada skupinek charitativních pracovníků, kteří sem dokonce chodili na směny, aby zde zajistili nepřetržitou pomoc. Ale v nádražních podchodech – to byl docela jiný svět! Byla to místa, o nichž věděli i „povolaní“, že tam nemají chodit. Pomyslela jsem si: peklo je dole v podchodech, tam musím jít!

Věděla jsem, že moje rozhodnutí je dost riskantní. Mladí lidé, kteří na nádraží pomáhali, mě okamžitě varovali, že vydat se do těch míst je velmi nebezpečné, navíc pro dívku… Ani omylem! Když mi jeden z charitních dobrovolníků vysvětloval, jak to na nádraží v různých místech vypadá, nějak mě prokoukl a najednou povídá: „Snad nechceš jít dolů? Pusť to z hlavy, je to úplný nesmysl! Ať tě to ani nenapadne, je to velice nebezpečné.“ Mě však dolů nevedla touha po dobrodružství, nýbrž povolání, které bylo silnější než můj strach. Mým povoláním bylo „sestupovat do pekel“, a pokud dole bylo něco jako peklo, musela jsem jít právě tam.

Už v polovině schodů jsem musela připustit, že měl pravdu. První, co jsem zaznamenala, byla rvačka několika kluků. Útočili na sebe rozbitými láhvemi, byli opilí a zakrvácení a někteří už měli v ruce nože. Stranou ležel další chlapec. Nebylo poznat, jestli je mrtvý, nebo jen předávkovaný. Řekla jsem si: „Možná zrovna umírá, musím k němu.“ Usilovně jsem se modlila, abych si dodala odvahu, a pak jsem se k němu rozběhla. Chtěla jsem zjistit, jestli se mu dá nějak pomoci. Měla jsem pocit, že se pohybuji v jednom z pekelných kruhů, které jsme rozebírali ve škole při studiu Božské komedie: jeden krvácel, druhý držel nůž, všichni potetovaní, zjizvení, k tomu zdrogované prostitutky…

Přišla jsem k tomu chlapci, který ležel na zemi. Naštěstí zrovna otevřel oči, takže předávkování přežil. Řekl mi, že se jmenuje Angelo, a začal mi vyprávět svůj život, jako bychom se už dávno znali.

Už jednou se ze závislosti vyléčil, ale pak mu přišel rozsudek: Musel nastoupit do vězení, aby si odpykal trest za několik přečinů, a tím znovu spadl na dno. Před pár měsíci ho propustili z vězení, ale neměl kam jít a nepracoval. Rodiče už zemřeli, jeden z jeho bratrů žil v zahraničí a druhý byl také ve vězení. Žil tedy na ulici, kde se dal vždycky sehnat kokain a heroin. Jeho dívka byla navíc těhotná, ale mívala epileptické záchvaty a on nevěděl, jak ji ochránit a léčit. Vědomí, že jí nemůže poskytnout střechu nad hlavou a zajistit jí lékařskou péči, ho zcela ničilo.

Setkání s ním mě velice zasáhlo, protože jsem opět zažila hlubokou bolest z toho, že pro tyto lidi nemohu udělat téměř nic. Potřeboval práci a domov, ale já mu v tu chvíli nemohla nabídnout nic konkrétního.

 

Když jsem se o dva dny později vrátila, stále tam byl. V ruce držel balíček, běžel ke mně a řekl: „Už dva dny tě hledám! Tady máš dárek.“ Podivila jsem se: „Jaký dárek? Vždyť nemáš ani floka…“

A on na to: „Možná to nevíš, ale předevčírem jsi mi zachránila život. Když jsi tehdy přišla, probíral jsem se ze čtvrtého předávkování za dva poslední dny. Chtěl jsem to všechno skončit, už jsem nechtěl na tomhle hrozným světě žít. Ale protože jsem potkal člověka, který byl ochoten víc než hodinu poslouchat takového zoufalce, jako jsem já, pochopil jsem, že i kdyby byl na světě jen jeden takový člověk, stojí za to žít… A všiml jsem si, že máš v očích radost, takže teď vím, že radost tady na zemi existuje. Chci ji mít taky!“

Pak mi Angelo ukázal slova na rozloučenou, která napsal na zeď podchodu před svým posledním pokusem o sebevraždu. Chtěl po sobě zanechat nějaký výkřik, a to právě na místě, kde se rozhodl skoncovat se životem, aby si ho musel přečíst každý, kdo by procházel kolem: „I když vás to nezajímá, MY EXISTUJEME!“

(Vybráno z knihy ze stran 101 - 105.)

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies