05.03.2018, kategorie: Titulní stránka

Mlčení kolem Laudato si’ (1)

Mlčení kolem Laudato si’ (1)
Nový článek při příležitosti 2. vydání encykliky

Neuběhly ani tři roky od vydání encykliky Laudato si´v originále, a už se zdá, jako by svět na tento přelomový počin papeže docela zapomněl. Protože je tento papežský dokument opět přístupný i českému čtenáři, nabízíme další zamyšlení nad jeho stránkami. Autorem zamyšlení je Jiří Zajíc, text ve zkrácené podobě vyšel v Katolickém týdeníku v č. 16.

***

Myslím, že je důležité se pokusit podívat se na důvody tohoto „zapomnění“. Začnu důvodem pozitivním, byť prozrazujícím o naší době, jak přemíra informací znehodnocuje využití i těch nejdůležitějších. František totiž svou exhortací o lásce v rodině Amoris laetitia vytvořil encyklice Laudato si’ mimořádně silnou konkurenci, takže diskuse se nyní soustřeďují hlavně tímto směrem. Doplatila na to ale pozornost věnovaná neméně akutním záležitostem v Laudato si’.

Atraktivní konkurence

Začnu důvodem pozitivním, byť prozrazujícím o naší době, jak přemíra informací znehodnocuje využití i těch nejdůležitějších. František totiž svou exhortací Amoris leatitia vytvořil encyklice Laudato si‘ mimořádně silnou konkurenci. Tématika manželství a rodiny je celosvětově záležitostí největšího významu, a to nejen proto, že se týká prakticky všech. Bez rozdílu kulturního, náboženského nebo dokonce civilizačního se kolem rodiny a manželství koncentrují dnes jak největší naděje, tak i obavy lidí na naší planetě. Katolická církev se problematice rodiny věnuje průběžně, pro Jana Pavla II. to bylo určitě srdce jeho pontifikátu. Přesto i v katolické církvi je dnes zřejmé nemalé napětí, které se skutečností rodiny a manželství souvisí. Navíc metoda, kterou papež František před vydáním své exhortace zvolil – dvoje zasedání biskupských synod doprovázených pečlivou expertní prací i nebývalou otevřeností – slibovala, že by přece jen Amoris leatitia mohla pomoci ke skutečnému řešení na jedné straně úpadku prestiže manželství a rodiny i bolestivých případů manželů a rozpadajících se rodin na straně druhé. A František nezklamal. Doplatila na to ale pozornost věnovaná neméně akutním záležitostem v Laudato si‘.

František marxista?

Po prvotním překvapení, co to vlastně papež svou encyklikou udělal (neboť takto komplexně pojatý dokument se v sociálním učení katolické církve dosud neobjevil), se nejdřív ozvali ti, kterým „šlápl na kuří oko“ konstatováním, že je mezi vědci vysoká shoda ohledně přesvědčení o jasném vlivu lidí na změnu klimatu. Ale papež opakovaně zdůrazňoval, že jeho encykliku není možné chápat úzce jako „ekologickou“, nýbrž jako sociální v nejširším slova smyslu – tedy o správném uspořádání společnosti, včetně všech živých tvorů. Ve svém článku ze srpna 2015 pro KT jsem ji nazval Encyklikou o Božím otcovství. A reakce se časem dostavila: Papež František je ve skutečnosti marxista, dědic zavrženého učení teologie osvobození. Neustále mluví o penězích a strefuje se do současné podoby kapitalismu.

Když František mluví o penězích, pak skoro vždycky jako o „božstvu současné konzumní společnosti“, kterému je třeba se přestat klanět. Marxistického v tom není nic. A co se týče kritiky kapitalismu? Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus z roku 1991 se nejprve zeptal: Lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost?“ Na to odpověděl, že pokud se tím myslí systém tržního hospodářství, pak pro oblast hospodářství je to v pořádku. A pokračoval: Chápe-li se však pod pojmem „kapitalismus“ systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.  A hned dodal proč: V rozvojových zemích dochází stále ke krutému vykořisťování a v zemích rozvinutých ke spoustě nespravedlností a odcizení. Takže uzavírá: Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech, byť i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil. (čl 42) Popisuje tu tedy přesně onu neoliberalistickou verzi kapitalismu, která od konce 80. let vítězně táhne světem. Ve 3. kapitole Laudato si‘ se jí František věnuje podrobně a ukazuje, že její kořen je v materialistickém přesvědčení – označuje ho jako technokratické paradigma – a myslí tím nebezpečný způsob myšlení i prožívání postavený na víře, že technika a ekonomie nám poskytují jediné opravdu přiměřené přístupy ke skutečnosti.

Dokončení za týden.

 
 
Nahoru