09.12.2013, kategorie: Titulní stránka

Maria - Matka církve

Maria - Matka církve

Na dnešní Slavnost vybíráme z 5. kapitoly knihy Radost z víry od Benedikta XVI.

Když upřímně rozvažujeme nad námi samotnými a nad našimi dějinami, musíme říci, že pomocí tohoto vypravování se popisuje nejenom příběh z počátku lidských dějin, ale také historie všech dob a že my všichni v sobě neseme kapku onoho jedu, který tkví v onom způsobu smýšlení, o němž se hovoří na prvních stránkách knihy Genesis. Tuto kapku jedu nazýváme dědičný hřích. Právě o slavnosti Neposkvrněného početí se v nás vynořuje podezření, že určitá osoba, která nehřeší, by zřejmě měla být velice nudná, protože v jejím životě něco chybí, totiž ona dramatická dimenze bažení po vlastní autonomii – že k opravdovému lidskému bytí patří také svoboda říci „ne“, možnost sestupovat do temnoty hříchu a chtít dělat něco sami ze sebe a podle sebe; že jedině tehdy člověk může naplno využívat šířku a hloubku našeho vlastního lidského bytí, abychom to byli opravdu my; že musíme vystavit zkoušce tuto svobodu i proti Bohu, a tak se ve skutečnosti stát sebou samými. Jinými slovy, domníváme se, že zlo je v posledním důsledku něčím dobrým a že z něho alespoň něco potřebujeme, abychom mohli zakoušet celou plnost bytí. Podléháme domněnce, že pokušitel Mefisto má pravdu, když říká, že je silou, „která chce stále zlo a stále koná dobro“. Domníváme se, že dohodnout se tak trochu se zlem, a tak si vymezovat kousek svobody proti Bohu, je v zásadě něčím dobrým, ba dokonce nezbytným.

Když se ale rozhlédneme po světě kolem nás, můžeme vidět, že tomu tak rozhodně není, neboť zlo člověka vždycky zamořuje, ale nikdy nepozdvihuje. Zlo člověka ponižuje a pokořuje, nečiní ho větším, čistším a bohatším, poškozuje ho a činí ho nepatrným. Právě tomuhle se máme naučit o dni Neposkvrněného početí, totiž že člověk, který se plně odevzdává do Božích rukou, se rozhodně nestává Boží loutkou, nudnou a poddajnou osobou, že takový člověk určitě nepřichází o svou svobodu. Jedině člověk, který se bezvýhradně svěřuje Bohu, nalézá opravdovou svobodu, velký a širý prostor pro tvořivost svobody v dobru. Člověk, jenž se obrací k Bohu, se určitě nestává menším, nýbrž větším, protože díky Bohu a společně s ním se stává opravdu dospělým, božským, stává se doopravdy sám sebou. Člověk, který se vkládá do rukou Božích, se určitě nevzdaluje druhým lidem tak, že by se stahoval do oblasti své privátní spásy. Přesně naopak, protože jedině tímto způsobem se opravdově probouzí jeho srdce, a tak se z něho stává osoba vnímavá vůči potřebám druhých, která je také dobrotivá a skutečně otevřená.

A tak před námi Maria stojí jako znamení útěchy, povzbuzení a naděje. Maria se na nás obrací a říká: „Měj odvahu žít doopravdy s Bohem! Pokoušej se o to! Neměj z něho strach! Měj odvahu riskovat ve víře! Měj odvahu riskovat v dobru! Měj odvahu jít do rizika jménem čistého srdce! Nech se kompromitovat Bohem a pak uvidíš, jak se právě díky tomu tvůj život rozšiřuje a prosvětluje, uvidíš, že to rozhodně není nuda, ale cesta plná překvapení, protože nekonečná dobrota Boží je vždycky nevyčerpatelná!“

Ilustrace je detail z římské baziliky Marie, královny apoštolů.

 
 
Myšlenka na den: Nemůžeme se spoléhat na budoucnost. Měli bychom pracovat každý den tak, jako by to byl poslední den našeho života. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru