24.10.2016, kategorie: Titulní stránka

Magnificat (4.)

Magnificat (4.)

Závěrečné rozjímání nad Mariiným chvalozpěvem...

***

Magnificat lze rozdělit na tři části jako báseň, která nejen mluví o konkrétní události v Mariině životě, ale která reflektuje celý její život.

Ve verších 50-53 si Maria uvědomuje, že Boží láska, kterou zakusila, se neliší od toho, jak Bůh koná v dějinách spásy.

v. 50: „… a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.

v. 51: Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

v. 52: Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil,

v. 53: hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. …

Mariino povolání milovat je potvrzeno projevy Boží lásky v dějinách (v. 50-53)

V první části Maria prohlásila, že z její nepatrnosti Bůh učinil nové stvoření. Druhá část Magnificat tuto skutečnost dokládá, když uvažuje o tom, jak Bůh jednal v dějinách spásy. Jednal takto v Marii, protože Bůh tak vždycky jedná. Bůh stvořitel, Bůh všemohoucí ve všech časech, a v plné míře v Ježíšovi, zjevuje, že jeho mocí je Láska a Milosrdenství. Maria, dcera lidu smlouvy, poukazuje na tento Boží rys jak v konkrétní historii Izraele, tak v historii jejího vlastního povolání. Podobně jako s ní, tak i v průběhu generací Bůh jednal s láskou s chudými, maličkými, těmi nejvíce opomíjenými. Sám Ježíš velebí totéž formou chvalozpěvu v Matoušovi 11,25: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.“ Tak je tomu vždycky. Jsme proto především voláni důvěřovat v Boží dobrotu a milosrdenství. To nás přivádí k 51.-53. verši Magnificat. Maria se modlí a vyjmenovává konkrétní projevy Božího milosrdenství: „Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“ Spása, kterou Bůh přináší všem, nepřehlíží konkrétní situaci jednotlivců: jako existuje osobní a společenský hřích, vztahující se k hříšným společenským strukturám, tak také obrácení je individuální, ale zároveň s sebou přináší důsledky a příslib proměny světa na základě spravedlnosti a lásky. Jak bylo později napsáno v listu apoštola Jana (1 Jan 4,20): „Říká-li kdo: »Miluji Boha«, ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Křesťanství vnáší do dějin napětí lásky, spravedlnosti a pravdy. Všichni stojí před Boží mocí. On je Pán. Všichni jsou na něm závislí. A jestliže Magnificat chválí proměnu, kterou může Bůh přinést, chce jasně vyjádřit, že jsme všichni v Božích rukou.

Ve verších 54-55 Maria poznává, že její povolání je propojeno s povoláním a posláním Božího lidu.

v. 54: „… Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství,

v. 55: jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.«“

Maria klade své povolání do poslání Božího lidu (v. 54-55)

Toto jsou dva závěrečné verše Magnificat: „Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ Maria na konci uvažuje o dějinách Božího lidu, které začaly povoláním Abraháma, jemuž Bůh slíbil: „Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země“ (Gn 12,2-3). Magnificat nám říká, že nikdo není ostrov.

Povolání každé ženy a každého muže je spojeno s významem poslání Božího lidu pro minulost i současnost. Každý z nás dědí a předává život. Maria nám pomáhá spatřit, jak všechny sliby, všechny sny, všechny milosti proudí společně v každém jednotlivci. Bůh stvořil člověka, aby mohl stvořit tebe a tebe a tebe. Bůh požehnal celému stvoření, aby ses ty mohl cítit požehnaný při každém západu a východu slunce. Bůh vyslyšel pláč a naříkání svého lidu v Egyptě, aby mohl dnes vyslyšet tvé vlastní strádání a volání o pomoc. Bůh inspiroval proroky, aby se tobě dnes dostalo slov útěchy a naděje, která potřebuješ. Bůh způsobil, že se jeho Syn narodil jako člověk, aby ses dnes ty mohl narodit blíže Bohu.

A zároveň Maria klade sebe sama na počátek nového věku jako úsvit nové a mnohem větší naděje, kterou ona sama šíří. Ona je obrazem církve na cestě, ochránkyní a přímluvkyní církve. Odtud také pramení základní výzva pro nás: výzva žít životem dávání, překonat individualismus, který tak dominuje naší kultuře, a chápat svůj život jako službu a oddanost lidem. Ztrácíme pouze to, co nedáme druhým.

 
 
Myšlenka na den: Konáme-li všechno pro Boží slávu a pro pokoj lidí, Hospodin je s námi. Jsme-li však vedeni marnivostí, pohodlností a sobectvím, pak zůstaneme na mizině. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru