17.10.2016, kategorie: Titulní stránka

Magnificat (3.)

Magnificat (3.)
z knihy Ukrytý poklad

Konkrétní zamyšlení nad prvními verši magnificat...

***

Magnificat lze rozdělit na tři části jako báseň, která nejen mluví o konkrétní události v Mariině životě, ale která reflektuje celý její život.

1) Ve verších 46-49 Maria zpívá o svém osobním povolání

v. 46: „Maria řekla: »Velebí má duše Hospodina

v. 47: a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,

v. 48: neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,

v. 49: že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté…“

Marie zpívá o tom, kým je, o svém osobním povolání (v. 46-49)

Magnificat je píseň chvály. „Zpívejte Hospodinu píseň novou“ (Žl 96,1), vyzývá žalmista. Kniha Job říká, že Bůh stvořitel si přeje být oslavován, když jitřní hvězdy společně plesají „a všichni synové Boží propukli v hlahol“ (srov. Job 38,7). Ve starozákonním příběhu o Mojžíšovi zpívali Mojžíš se syny Izraele Hospodinu, když překročili Rudé moře. Mojžíšova sestra Mirjam se ujala iniciativy a brzy se i další ženy přidaly k jejímu zpěvu: „Zpívejte Hospodinu, neboť slavně prokázal svou vznešenost, koně smetl i jezdce do moře!“ (Ex 15,21). Boží lid poznával, že jej Bůh miluje a chrání tak, že mohou pouze zpívat. David, který byl podle biblického textu králem podle Božího srdce, „poskakoval ze vší síly“ před schránou úmluvy v průvodu, který zahrnoval harfy, loutny, bubínky a cimbály. Skutky apoštolů zaznamenávají, že Pavel a Silas také začali zpívat, když zjistili, že je Bůh osvobozuje z vězení a má pro ně záchranný plán (Sk 16,25nn). A v knize Zjevení, v meditaci nad povoláním a posláním církve křesťané „stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: »Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.«“ (Zj 15,2-3, ekumenic. překlad).

Proč zpívá Maria? Snad nejkrásnější odpověď na tuto otázku nám dává sv. Jan od Kříže: „Všichni, kteří jsou zamilovaní, zpívají.“ Maria zpívá, protože je zamilovaná. Je velmi důležité, abychom si uvědomili, že Mariina modlitba nespočívá především v myšlenkách, ale ve skutcích. Mariina modlitba není ani neosobní, ani abstraktní. Tryská z nejintenzivnějšího, nejprudšího a nejoddanějšího středu její bytosti. Tichá a poslušná „služebnice Páně“ zde propuká v jásot chvály, třebaže nechválí sebe, ale Boha, který zachraňuje. Ona velebí, to znamená: vyvyšuje Boha vší silou, kterou v sobě nachází a která z ní vyzařuje.

Maria rozpoznává svou nepatrnost před Boží velikostí a díky tomuto poznání se může také radovat. Pokud svěříme svůj holý život s celou jeho malostí do Božích rukou, nijak nás to neumenšuje. Sv. Pavel, ve shodě s Magnificat, napsal: „[…] když jsem slabý, právě tehdy jsem silný,“ protože Boží milost je všechno, co potřebujeme (2 Kor 12,10). Občas se sami sebe ptáme, co potřebujeme. Co ještě potřebujeme, abychom mohli být šťastní? Co potřebujeme, aby nás druzí považovali za šťastné? Snadno upadáme do této neutuchající obavy. Maria nás v Magnificat učí, že nepotřebujeme nic. Nepotřebujeme nic k tomu, aby nás Boží milost mohla zapálit a proměnit. Bůh jednoduše nemá žádný důvod k tomu, aby nás miloval, on nás miluje, protože nás miluje. Na rozdíl od toho, co máme tendenci si myslet, není slabost, kterou v sobě objevujeme, pro jeho lásku překážkou. Dovolme Bohu milovat naši slabost, bezvýznamnost, naši prázdnotu, naši nicotu. Pouze tak budeme skutečně schopni Bohu otevřít své dveře dokořán a on bude moci říct, že naším povoláním, ať už je jakékoli, bude Láska.

 

 

 
 
Myšlenka na den: Konáme-li všechno pro Boží slávu a pro pokoj lidí, Hospodin je s námi. Jsme-li však vedeni marnivostí, pohodlností a sobectvím, pak zůstaneme na mizině. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru