03.10.2016, kategorie: Titulní stránka

Magnificat (1.)

Magnificat (1.)
z knihy Ukrytý poklad

Říjnový měsíc dostává, zvl. v lidové zbožnosti, mariánský akcent. Nabízíme vám sérii zamyšlení, které mohou prohloubit čas váš vztah k Marii.

***

Existují dva křesťanští spisovatelé, kteří velmi originálním způsobem komentují Magnificat. Začnu jimi. První z nich, Paul Claudel, ztratil víru jako mladý muž. Řekli bychom, že to byla víra, kterou zdědil, víra společenská... K nalezení Boha, k jeho obrácení, které ho zcela proměnilo, došlo mnohem později, když jednoho dne, takřka náhodou, vstoupil do katedrály Notre Dame a uslyšel zpívat Magnificat. Claudel popsal, co cítil: „Z ničeho nic bylo mé srdce dojato jako nikdy předtím; se vší silou jsem uvnitř sebe věřil; bylo to, jako by celé mé bytí bylo násilně uchváceno nebesy. A uvnitř ve mně bylo tak silné přesvědčení, nepopsatelná jistota, která způsobila, že všechny mé dřívější pochybnosti zmizely.“

Musíme se podívat novým pohledem na text, který je často zajatcem všednosti, ale který je sám o sobě nevyčerpatelným zdrojem radostného duchovního života.

Jakmile Maria přijala andělův vzkaz, vyjádřila svůj souhlas překvapivě stručně (neupadla do našeho pokušení vyjadřovat se o všem mnoha slovy). Řekla pouze: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38) V Magnificat mohla Maria prodloužit své „ano“ a dát najevo, že si uvědomuje jeho nejhlubší důsledky. Maria v Magnificat prolamuje své mlčení a vysvětluje význam svého souhlasu. A dělá to tím nejprostším a nejryzejším způsobem, jaký je možný.

Nejprve interpretuje svou vlastní zkušenost víry a pak svou zakotvenost v tom, co ji dějiny spásy učí o Bohu a o poslání Božího lidu ve světě.

Můžeme o Magnificat říci dvě věci. Je to vynikající shrnutí Mariiny zkušenosti. Není to vsuvka. Předpokládá všechno, naprosto všechno, čím Maria prošla. Není možné ji poznat bez důkladného přebývání v těchto slovech, která jsou vyjádřením jejích nejvnitřnějších úvah o vlastním životě. Jestliže nyní může zpívat: „Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“ (v. 47-48), je to proto, že se statečně prohlásila „služebnicí“ Pána už v okamžiku Zvěstování (v. 38) a Alžběta už ji pozdravila jako „požehnanou mezi ženami“ (v. 42). Mariino přiznání, „že mi učinil veliké věci ten, který je mocný“ (v. 49), koresponduje s andělovým ujištěním: „Vždyť u Boha není nic nemožného“ (v. 37). A i když je pravdou, že pohnutkou k tomuto hymnu byla konkrétní osobní zkušenost, stává se rychle hymnem chvály na skutky Boha, který byl a je ve všech situacích Mariina života – stejně jako našeho – „Spasitel“, „Svatý“, „Mocný“, „Divotvůrce“, „Milosrdný“. Maria v Magnificat vyzpívá svou vlastní historii a vyzývá nás, abychom udělali totéž. Nikdo nežije plodný duchovní život, dokud není schopen poznat, jaký byl na počátku, dokud není schopen vstoupit do vztahu s Bohem, který je živoucím dialogem mezi „já“ a „ty“. Mariina modlitba není sérií výroků. V tom, co říká, odhaluje svůj život.

 
 
Myšlenka na den: Pojmy „čistý“ a „čistota“ jsou úzce spojeny s pojmem „posvátno“. Čistota je tedy tím, čím činí posvátným tělo každého z nás. — G. Forlai (Viděno jinak)
Nahoru