06.07.2016, kategorie: Titulní stránka

Laudato si': Přichází čas ekologické konverze? (III.)

Laudato si': Přichází čas ekologické konverze? (III.)
Rok od vydání

Závěrečný příspěvěk k ročnímu výročí od vydání encykliky Laudato si´. Za svolení ke zveřejnění děkujeme autorům a šéfredaktorovi časopisu Sedmá generace.

***

Ticho po české pěšině – a co po církevních lesích a loukách?

Kdo naopak není příliš slyšet, jsou samotní katolíci, což platí zvláště pro naši domovskou kotlinu. Jako by veřejnou reakci na encykliku opanovaly namísto představitelů církve spíše politické, intelektuální či vědecké osobnosti. Znatelně chybí hlasitější reakce z těch nejpovolanějších pozic — například hlava tuzemské katolické církve kardinál Dominik Duka nevydal žádné veřejné prohlášení ani komentář a jeho mluvčí nám vzkázal, že se „nevyjadřuje ani k zajímavějším encyklikám“. Vzkazují českým katolíkům něco „eko“ alespoň zbylí (arci)biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice? Jak vůbec hodlají s novými výzvami, před které je František postavil, nakládat?

V českých katolických médiích převládá popisné představení papežových slov a prakticky schází jejich hlubší reflexe, či snad aplikace do každodenního života církve a jejích členů. Katolický týdeník sice čtenářům odvážně položil otázku, co mohou oni sami dělat, aby naplnili výzvy Františkovy encykliky, avšak v pátrání po odpovědích jim příliš nepomohl. Zda v českých katolících klíčí semínko počínající „ekologické konverze“, k níž František každého vybízí, asi bude muset odhalit až čas. Nepřijde-li však podle všeho revoluce zdola, jak jsou na tom horní patra katolické hierarchie?

Upřímně řečeno, ani zde to nevypadá na o mnoho více než váhavé ticho. Ačkoliv jsme obeslali řadu církevních představitelů, odpovědí se nám sešlo poskrovnu. K těm, kdo se odhodlali k Františkově výzvě vyjádřit, patří generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub. Ten věří v potenciál encykliky „výrazně změnit život i myšlení církve“. Ačkoliv konkrétní praktické důsledky bude sbor českých biskupů teprve hlouběji diskutovat, už teď je podle Holuba jasné, že důraz na ochranu přírody a životního prostředí se projeví zvláště ve směřování restitučních investic. Nadějné zárodky můžeme ostatně vidět už nyní. Například ostravsko-opavská diecéze, jíž během majetkového narovnání přibylo a přibude množství lesních a zemědělských ploch (celkově požádala o 22 000 hektarů lesů a 3500 hektarů polností), se chce během jejich správy držet principů trvale udržitelného hospodaření.

Že snad nepůjde jen o plané sliby, se nám snaží dokázat ředitel ostravsko-opavských Biskupských lesů Libor Konvičný. Předkládá dlouhý výčet konkrétních aktivit a opatření – od lesní pedagogiky a úzké spolupráce s CHKO Jeseníky a Beskydy, na jejichž území se rozkládá drtivá většina nově nabytých lesů, přes vyloučení holosečí a těžké techniky při těžbě dříví až po vnos melioračních a zpevňujících dřevin do lesních porostů. Po vydání všech lesů pak bude ostravsko-opavská diecéze – dle slov jejího generálního vikáře Martina Davida – usilovat o certifikaci PEFC, mírnější verzi mezinárodního certifikátu FSC (viz 7.G 3/2007). „Co se týká zemědělských pozemků, prozatím uzavíráme smlouvy se stávajícími subjekty, které na nich hospodaří. Do budoucna bychom rádi podpořili soukromé zemědělce a malé rodinné farmy,“ dodává David. Ostravsko-opavská diecéze má v tomto ohledu odrážet celkové směřování české církve. Podle Holuba má být totiž zásadním kritériem při pronajímání půdy to, zda ji nájemce neničí a pečuje o její kvalitu. Ověřit, jak na tom jsou v ostatních diecézích, se nám však nepodařilo.

Vedle udržitelné správy nově nabytých pozemků se katolická církev plánuje více angažovat i jiným způsobem. Teď se bude například zabývat tématem plýtvání potravinami, na němž spolupracuje s Charitou. Systematická ekologická výchova věřících, osvětové programy, kampaně, či snad plošné zavádění ekologických praktik do farností však stále citelně chybí. Vlažnost katolických společenství se projevuje třeba i v nezájmu o získání certifikace „Farnost šetrná k životnímu prostředí“, kterou uděluje Česká křesťanská environmentální síť. Takto certifikovaná církevní zařízení by se dala zatím spočítat na prstech jedné ruky – a žádný z nich by přitom neukazoval na farnost katolickou. Katolická ostýchavost k ekologickým otázkám může být živena větší institucionální setrvačností a strnulejší církevní hierarchií, v níž se oproti jiným denominacím více záležitostí rozhoduje shora. I proto je nynější deklarovaný zájem České biskupské konference nadějný.

„Už se nemůžeme vymlouvat“

Když čas od času někdo předestřel, že i křesťanství má nezanedbatelný podíl na současné ekologické krizi (viz 7.G 2/2007), katoličtí představitelé i laici se rádi zaštiťovali svatým Františkem. Sloužil jako takový únikový východ z nepříjemné konverzace. Někdy to ze všeho nejvíc připomínalo úlevné „Ještě že máme toho starého dobrého Františka!“ Sami katolíci přitom jako by většinou nepovažovali téma přírody, natožpak její ochrany, za podstatné. Převládal nezájem o materiální svět včetně destrukce planety a nedůvěra k těm, kdo se jí snaží zabránit.

Současný papež konečně vzal odkaz svého patrona vážně, přidal k němu leccos navíc a dodal mu aktuální důrazy. A ke svým „ovečkám“ promluvil velmi přímočaře: „Ekologická krize [se stává] výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. (…) Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.“ (§ 217) A naštěstí se zdá, že i v české katolické církvi se najdou ti, kdo si berou jeho slova k srdci. „Encyklika klade na církev nový nárok, aby se už nevymlouvala na to, že se stará o člověka, a tím pádem ty ostatní věci, které se týkají přírody, nechávala na druhé koleji,“ říká Tomáš Holub. Zůstanou podobné hlasy osamocenými deklaracemi, nebo se stanou novým mottem každodenního života českých katolíků?

Autory celého textu jsou Vojtěch Pelikán a Renata Svobodová.

 
 
Nahoru