07.08.2018, kategorie: Titulní stránka

Knižní tip arabisty Luboše Kropáčka

Knižní tip arabisty Luboše Kropáčka

Za svatou prohlásil Josefínu Bakhitu Jan Pavel II. v roce 2000. Benedikt XVI. uvedl s úctou její jméno ve své encyklice o křesťanské naději Spe salvi. A nyní se díky Paulínkám mohou s jejím podivuhodným životním příběhem seznámit hlouběji i čeští čtenáři.

Ten příběh se dramaticky rozběhl v roce 1876, kdy sedmileté děvče z animistického etnika na jihu súdánského Dárfúru unesli arabští otrokáři. Dali jí jízlivě jméno „Bachíta“, arabsky „Šťastlivka“, jež si později jako křesťanka jednak ponechala a jednak si je v italské podobě Fortunata i připojila za své křestní jméno Josefína. V letech zotročení byla ovšem vystavena všemožnému ponižování a týrání. Snášela je pokorně a nikdy vůči svým trýznitelům necítila nenávist.

Osud se jí začal měnit, když si ji jako již čtvrtý majitel v pořadí koupil v Chartúmu v roce 1882 italský konzul. Další změnu přineslo mahdistické povstání v Súdánu, které přimělo evropské rodiny prchat ze země. Bakhita sloužila v italské rodině jako chůva u jejich dcery, na čas se ještě vrátila do Súdánu, do přístavu Suákin neobsazeného mahdisty, ale znovu se tam vracet již nechtěla. Nalezla novou vlast v Itálii a zároveň i sebe samu v hluboké víře a oddanosti Kristu. Jako by ho vždy bývala tušila a vnímala, aniž znala jeho jméno a evangelium.

Prošla katechumenátem u sester kenosiánek v Benátkách, byla pokřtěna (1890) a po několikaletém noviciátu složila řádové sliby ve svém novém domově. V chudobě, čistotě a poslušnosti prožila vlastně celý život. V řádu odevzdaně sloužila jako kuchařka, pomáhala všude, kde bylo třeba, a za světové války ošetřovala v klášteře přeměněném ve špitál raněné vojáky. Vyžádané vyprávění jejího „podivuhodného příběhu“ (Storia meravigliosa) vyšlo po částech tiskem (1931–32) a mělo velký ohlas. Po více než půlstoletí řeholního života přežila ještě druhou světovou válku. Ve svém kdysi krutě zjizveném těle snášela teď pokorně početné útrapy nemocí stáří. Po posledním pomazání vyjádřila ještě své štěstí ze života naplněného až do konce. Zemřela 8. února 1947. V tento den se v katolickém kalendáři připomíná její památka.

Francouzský autor životopisné knížky doprovází výpověď o jejím životě a ctnostech řadou obecnějších informací o súdánském, dobovém a misijním kontextu. Vydavatelky českého překladu je rozhojnily o poznámky k další četbě související křesťanské literatury. Po vydání knihy sestry paulínky uspořádaly v dubnu ve svém pražském knihkupectví besedu s odborníky a veřejností. Ukázalo se, jak rozsáhle aktuální téma Josefína jako patronka Afričanů a symbol utlačovaných představuje. Hovořilo se o tom, jak byl institut otroctví v islámu sice před více než půlstoletím zrušen, ale právě v Súdánu a leckde jinde, naposledy třebas v takzvaném Islámském státu, znovu oživen. Jako fakt se objevuje bohužel tu a tam i v Evropě v nelegálním „podnikání“ s cizinkami. Zástupce Mezinárodní křesťanské solidarity mluvil pak o problematickém vykupování zotročených Súdánců z jihu, což jim sice dá svobodu, ale podnítí další „podnikání“ – tedy únosy a následné požadování výkupného. Jedna sestra z Afriky, Virginia z Madagaskaru, hovořila o tom, jakou vzpruhu pro Afričanky znamená právě první světice z jejich středu. Ano, je to podnětný příklad a kniha je aktuální i pro nás – v prostředí, do něhož se vkrádá rasismus.

Článek vyšel v Katolickém týdeníku č. 25.

 
 
Myšlenka na den: Boží království znamená: Bůh vládne ve světě a také ve mně. — A. Grün (Důvěrná slova)
Nahoru