28.05.2009, kategorie: Titulní stránka

Kniha (nejen) pro Letnice

CH. JOURNET: VEDENI DUCHEM SVATÝM

Kázání kardinála Journeta, z nichž je kniha sestavena, míří přímo k podstatě věci. Vedou totiž naši pozornost k základním pravdám křesťanské existence: k božským ctnostem, darům Ducha svatého a přebývání Trojice v duši věřícího. Tak jak v evangeliu zaznívá jedna z nejkrásnějších definic křesťanské bytosti: »Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí?« (1 Kor 6,19).
Aby však mohlo v hlubinách člověka vibrovat jedinečné a neopakovatelné znamení, musí se ztišit hlasy a lomoz pocházející zvenčí i z něho samého. Ztišení a mlčení duše se pak promění ve chválu a uctívání…

Vybíráme úryvek, který mluví o sv. Pavlu...
Svatý Pavel odhaluje v listě Galaťanům věřícím své doby, sotva obráceným z pohanství, že jim byl dán Duch svatý: „A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: »Abba, Otče!«" (Gal 4,6). Duch svatý v nás volá a učí duši říkat „Otče". Už není jen dítětem z rodu lidí, ale skrze další zrození se stává dítětem Božím. Patří k jinému světu, jinému řádu, řádu lásky.
Římanům napsal svatý Pavel toto: „[...] Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5). Říká, že Duch touží osobně v nás přebývat. Je to naprosto bláznivé: Bůh přivede na svět stvoření a potom k němu vzplane tak velkou láskou, že v něm chce přebývat. Toto zjevení bylo naznačeno již ve Starém zákoně, například u Ozeáše, kde Bůh přirovnává Izrael utíkající se k falešným bohům k cizoložné manželce (srov. Oz 2,4-15).
Projevy lásky, které ve Starém zákoně prokmitávají jako záblesky, se naplno rozvíjejí v Novém zákoně. Svatý Pavel připomíná Korinťanům: „[...] nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh[...]?" (1 Kor 6,19), a Efesanům: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení" (Ef 4,30).
Musíme pochopit, že takové zjevení bylo neslýchané - na první pohled působilo nepravděpodobně a neproveditelně. Pro člověka je přirozené, že v něm Bůh přebývá: je-li všude, kde je život, například v malém mravenci, o to spíše ho najdeme v člověku, kde stále přebývá přítomností stvoření a uchování. Zaskočí nás však to, že Trojice hoří láskou, protože touží vejít a přebývat v této lidské bytosti, zaplavit ji milostí a očistit ji, aby byla připravena, že ji přijme jako hosta ve svém nitru. Z milosti je do nás vložena nová přirozenost, říká svatý Petr: „[...] abyste tím měli účast na božské přirozenosti" (2 Petr 1,4). Mládě má stejnou přirozenost jako zvířata, která ho přivedla na svět, a právě tak dědí malý človíček svou lidskou přirozenost po svých rodičích. A my máme podíl na božské přirozenosti! Milost dělá z těch, kteří byli jen prostými potomky lidí, děti Boží.
Tato milost je v nás, jako zdroj dobrých skutků a lásky, které vedou do nitra Boha v jeho hlubokém tajemství. Díky milosti vstupujeme do Boha a Bůh do nás - milost proměňuje ty, kteří ji přijímají, v mystické město, které přesahuje hranice času: „[...] uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: »Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, už nebude Boha přijímat jako svého Stvořitele, ale jako hosta, a dokonce - jak uvádí Písmo - jako přítele. Přátelství předpokládá rovnost nebo ji vytváří. A kde je rovnost, tam je i vzájemná výměna. Začíná vnitřní rozhovor mezi Bohem a duší, v němž Bůh radí stvoření, jak odpovídat, tak jako v pohádkách, kde král učiní královnou pastýřku a vybaví ji vším, co potřebuje, aby jemu, králi, mohla odpovídat jako královna.

 
 
Nahoru