05.09.2018, kategorie: Titulní stránka

Jsme odvážní (?)

Jsme odvážní (?)
První dvě otázky a odpovědi

Během měsíce září postupně zveřejníme všechny příspěvky, které zazněly při únorovém setkání řeholníků s mládeží „Jsme odvážní (?)“. Mezi osobními otázkami z publika nechyběly dotazy ohledně povolání a rozhodnutí se pro vstup do řádu, života v celibátu, poslušnosti a další. Začneme 1. částí úvodního příspěvku o. Františka Hylmara SJ „Jak se pozná povolání? A dá se vůbec poznat?“ (Celý jeho příspěvek na videu bude zveřejnit v dalším díle.)

Právě v tyto dny se tým řeholnic a řeholníků schází znovu, aby připravil již čtvrté setkání. Dcery sv. Pavla jsou v něm zastoupeny také a jak jinak, jejich úlohou je i mediální šíření materiálů k těm, kdo se osobně zúčastnit nemohli.

***

Otec František Hylmar je jezuita, který se věnuje duchovnímu doprovázení a vedení exercicií. On sám o sobě říká: „Po studiu jsem pracoval osm let na výzkumném pracovišti. Třicáté narozeniny mě přiměly jednat. Ani po přijetí do řádu jsem nepřestal hledat a po bolestných námahách jsem nakonec s radostí zjistil, že nacházím, po čem jsem toužil, že jsem tam, kde mám být. Stále hlouběji vnímám, jakým tajemstvím je život, jakým pokladem je pro člověka a pro lidstvo křesťanská víra a jak Bůh čeká a odpovídá na každý projev naší dobré vůle.“ Proto byl osloven, aby se zhostil úvodní přednášky na večeru pořádaném mladými řeholníky pro mladé lidi.

Co si představit pod slovem „povolání“?
Nejdřív začneme šířeji a potom to zúžíme. Předně je dobré si uvědomit, jak vůbec chápu život: život svůj i život jako takový. Mnoho lidí jej dnes chápe zvláštně, jako něco, do čeho jsou vrženi, jako nějaké pole neosobních sil. Ano. Často se mluví o DNA, genech nebo vývoji, ale je to chápáno neosobně. Vývoj ano, ale není neosobní. Lidé si pak připadají jako automaty, jako součást nějaké mašinérie či běhu, ve kterém běží a pořádně neví odkud kam. To se týká i nás. Když se z toho pokusíme trošku vystoupit – a to nám umožňuje právě křesťanství –, najednou vytušíme, že život lze chápat také jako dar, který jsme dostali. Je něčím, co nemá žádný jiný člověk v moci, ačkoli je dost lidí, kteří se tak tváří a snaží se nás přesvědčit o tom, že to tak je. Ale není to tak. Začínáme rovněž cítit, že za tento dar můžeme být vděční. Stane se úkolem nebo výzvou, jak se dnes říká, na kterou můžeme odpovědět. Nejde zde jen o otázku dobra a zla, ale spíš o otázku „více a méně“. Nejde jen o to, neprohrát nebo nezkazit, ale dokázat udělat něco pozitivního a pěkného. Tím jsme se dostali na pole povolání v tom nejširším slova smyslu: chápat život jako povolání.
Na tomto poli si můžeme položit otázku po řeholním povolání. Proto jsme tady. Ten, kdo pochopí život jako povolání, už podle mého názoru dosáhl poměrně „vysokého stupně vývoje“. Je schopen položit si tuto otázku, vystoupit ze sebe a dívat se nejen svýma vlastníma očima, ale i trochu šířeji. Což je pěkné. Pak je možné zabývat se i řeholním povoláním.

Kdo je tím, kdo volá?
Když se řekne povolání, znamená to volání. Těžko můžu volat sám sebe. Mohu volat někoho, nebo někdo volá mě. V povolání je možná spojené obojí. I my voláme. Prostě… do světa. Ptáme se a voláme, aby nás někdo uslyšel a přijal, voláme po přátelství, po blízkosti, po smyslu. Voláme k druhým lidem, a nakonec zjistíme, že voláme i k někomu vyššímu – k Bohu. Můžeme zažít i to, že Bůh volá nás. Také my můžeme naslouchat. Někdy ve svém „zoufalství“ voláme tolik, že pak přestáváme slyšet. A v onom volání je právě ten „fígl“ – trošku se ztišit a zaslechnout, že někdo volá mě. Nejsem to tedy jenom já, kolem koho se točí svět, ale je tu někdo, kdo volá nejen mě, ale i ty druhé, kdo řídí svět a nějakým způsobem vede. Že tu nejsme sami a že se vlastně můžeme k někomu přidat.
Uvedu ještě jeden obraz, který mám v mysli: Život podle povolání, které zaslechnu a na které se pokusím odpovídat, se podobá jízdě nebo plachtění na plachetnici. Je to opak veslování na veslici anebo přímo opak motorového člunu, do kterého jen naleju benzín, řídím ho a jedu tam, kam chci já. Naproti tomu veslař se musí hodně namáhat. Ale ten, kdo sedí na plachetnici, natáčí šikovně plachty. Musí sice něco dělat, ale to hlavní dělá vítr, tzn. duch – Duch Boží a Bůh. Tento obraz vystihuje něco důležitého v našem povolání, tedy že je v něm obsažena i jistá míra nepředvídanosti, které se někdy bojíme, a s tím je třeba počítat. V této nepředvídanosti je skryta ale i krása, cosi zvláštního co může člověka, který má smysl pro dobrodružství, lákat. Povolání je tedy jako plavba na plachetnici, kdy plachty natáčíme na Boží vítr, na vítr Božího Ducha.

 
 
Myšlenka na den: Práce chrání před mnoha neřestmi a zbytečnými nebo špatnými myšlenkami. Lenost je naopak jejich hnízdem. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru