27.05.2014, kategorie: Titulní stránka

Již 3. dotisk exhortace!

Papež František by měl jistě velkou radost, kdyby slyšel, že v ČR došlo již k 3. dotisku jeho apoštolské exhortace Radost evangelia. Text není náročný na četbu (proměnit ho v život už může být náročnější) a cenově je velmi dostupná.

Ještě jste ji nečetli? Zde její obsah:

V úvodu papež František poukazuje na radost, která nutně „evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění“ (EG,1).

Je zřejmé, že pro papeže Františka je radost důležitá.

Hned na začátku však vnímáme, že papeži nepůjde o nějaké laciné nadšení. Už první kapitole nás totiž důrazně vybízí k „neodkladné obnově církve“. Můžeme tedy říci, že evangelium je ze své podstaty poselstvím radosti. Tato radost se však může zrodit teprve tehdy, když se srdce, která evangelium přijímají, nechají touto zvěstí také radikálně přetvářet. Předpokladem radosti je tedy obrácení.

1. Na prvním místě papež poukazuje na to, jak důležité je, aby se v církvi znovu obnovila misijní horlivost, a aby byla církev neustále otevřená pro všechny lidi, k nimž ještě nedolehlo evangelní poselství. Papež František v souvislosti s obnovu církve v jejím misijním nasazení s oblibou pracuje právě s výrazem „konverze“.

Součástí této konverze (obrácení) je podle pontifika i nezbytná revize a zásadní obnova dosavadních církevních struktur, neboť – jak poznamenává – „existují církevní struktury, které mohou dokonce omezovat evangelizační dynamičnost“ (EG, 26).

Všechny struktury na všech úrovních církve musí být podle papeže více misijní a otevřené. Charakteristickým postojem všech členů církve musí být »vycházení« vstříc druhý, otevřenost, misie. Církev nesmí upadnout „do pasti jakési církevní sebezahleděnosti«“ (EG, 27). Papež zde všechny vybízí, abychom se nebáli opustit po­hodlné kritérium »vždycky to tak bylo«“ (EG 33).

2. Druhá kapitola exhortace plynule navazuje na předchozí část a zkoumá charakteristiky současné doby, v níž je církev poslána působit. Papež nás zde„vybízí, abychom si uchovávali »stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby«“ (EG, 51). Mezi nejzávažnějšími znameními doby, které církev nemůže a nesmí přehlížet, přitom zmiňuje:

– tzv. „ekonomiku exluze“, která má tendenci privilegovat jisté sociální skupiny a zcela vylučovat ostatní, zejména ty nejslabší;

– diktát ekonomických a finančních zákonitostí, který přehlíží základní etické hodnoty a zejména důstojnost lidské osoby;

– prohlubující se sociální nerovnost;

– potřebu nové inkulturace evangelní zvěsti;

– pozornost církve k městským kulturám, které představují specifický sociální fenomén na vzestupu.

3. Třetí kapitola dokumentu již míří k podstatě evangelizačního a misijního působení církve. Papež zdůrazňuje, že posláním hlásat evangelium nejsou pověřeni pouze biskupové a kněží, ale každý věřící. Proto klade velký důraz na důstojnost a poslání Božího lidu, jenž je Bohem stále obdarováván rozmanitými charismaty ve službách celého společenství. Papež zde též podtrhává významný evangelizační potenciál, který v sobě nese lidová zbožnost a její projevy (srov. EG, 122 – 126). František zde nezapomene také zdůrazňuje výsadní postavení Božího slova v celém působení církve a v životě hlasatelů evangelia – nejen vysvěcených služebníků slova, ale i katechetů, pastoračních asistentů na všech úrovních a vůbec v životě všech členů církve.

4. Ve čtvrté kapitole papež František novým způsobem předkládá pohled církve na sociální otázky, přičemž – jak je mu to vlastní – klade zvláštní důraz na pozornost vůči chudým, slabým, bezbranným a sociálně znevýhodňovaným jednotlivcům i celým skupinám.

Důležitou roli zde hrají „čtyři principy, které mají specificky orientovat rozvoj sociálního soužití“ (srov. EG, 221): 1. Čas je nadřazen prostoru, 2. Jednota má převahu nad konfliktem, 3. Realita je důležitější než idea, 4. Celek je nadřazen části

5. Pátá kapitola klade důraz na osobní vztah všech hlasatelů evangelia se vzkříšeným Kristem a jeho Duchem. Papež se zde opět navrací k již v úvodu zmiňované radosti, která je neodmyslitelnou charakteristikou evangelní zvěsti a křesťanského poselství o spáse. Misijní působení všech členů církve přitom z pohledu papeže nese výrazné mariánské rysy: „Neboť pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost“ (EG, 288). 

 
 
Nahoru