25.11.2014, kategorie: Titulní stránka

Jednou nohou

Jednou nohou
V NEBI

Nemoc v mnoha lidech vyvolává nepříjemné konotace, představy v koutku prožívaného trápení. Jen málokdo je schopen nechávat své utrpení prosvětlovat Boží láskou, přijímat nečekané situace s odevzdaností a navíc o všem druhým svědčit s velkou nadějí. Kniha Jednou nohou v nebi, jež nás provází příběhem čtrnáctileté Giulie Gabrieliové, je silným příkladem pro všechny, kteří ve svých těžkostech nacházejí pokoj jen stěží.

Skutečně každý den svěřuji všechna svá trápení i radosti do Pánových rukou, protože vím, že jsou to ty správné ruce, a obětuji je za mnoho lidí. Jednou za lidi, kteří jsou se mnou, jindy za nevěřící, protože všichni potřebujeme modlitby a podporu. Každý má Boha, Bůh je Bohem všech.

Giulia se narodila v roce 1997, od prvních školních let sbírala ceny v literárních soutěžích, milovala hudbu, ráda chodila nakupovat, zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že její dětství nebude plynout pozvolna dál. Skrze bolest se však měla natolik zocelit a v krátké chvíli dospět, že může později říct:

Často je pro mne velmi těžké přijmout Pánovu vůli, protože mám strach, aby jeho vůlí nebylo ve skutečnosti něco, co nechci. Ale Pán pro mne chce to nejlepší. Jenže já na to někdy, bohužel, zapomínám a jen díky modlitbě se mi daří znovu se vrátit k Pánu a odevzdat se mu.

Jakkoliv paradoxní se nám může následující zdát, Giulia byla povolána k nemoci. Po svém biřmování, kdy biřmovancům otec Ondřej opakoval, že dary Ducha svatého s sebou přinášejí povolání k službě a k plnění Boží vůle, se Giulia ptala, co má pro Pána udělat. Odpověď přišla velice rychle a její radikalita by zcela nepochybně otřásla životem většiny lidí. Začátek se sice nezdál být příliš nápadný, šlo o oteklou ruku, ale později se ukázalo, že Giulia má nádor. Následovala řada chemoterapií, na něž však nedocházela dospělá žena, ale dvanáctiletá dívka.

Moje maminka a tatínek mi vždycky velmi důvěřovali. To je jedna z nejdůležitějších věcí, která mi dávala sílu dále bojovat. Lékaři to mým rodičům sdělili ihned: „Máte velmi silnou dceru.“ Na začátku, když mě ještě dobře neznali, říkali: „Ano, dobře se k tomu stavíš!“ A skutečně, jakmile jsem vkročila do nemocnice a oznámili mi, že mám rakovinný nádor a že se budu muset dlouho léčit, řekla jsem si: „Chci po sobě zanechat nějakou památku, nechci být jen obyčejnou pacientkou, která sem přijde, uzdraví se a pak už se o ní nic neví.“ Přála jsem si, aby si ostatní vzpomněli: „Tady byla Giulia Gabrieliová.“ Napadlo mě to hned, už od první chvíle... a myslím, že se mi to podařilo... 

Obrovským vzorem se pro Giuliu stala Chiara Luce Badano, které byla v 17 letech diagnostikována rakovina kostí. Svou nemocí však manifestovala, že v žádné chvíli života nejsme sami, že právě v bolestech, jakkoliv velkých, zůstáváme v Boží náruči.

Jednu věc […] na Chiaře velmi obdivuji, totiž její schopnost prožívat přítomný okamžik […]. Vypadá to jednoduše, ale zkuste třeba jen na chvíli nemyslet na zítřek. Nebude mě zkoušet učitel? Nebude třeba písemka? Nebojíte se trochu? Kvůli zítřku bychom si neměli dělat starosti. Teď vás nikdo nezkouší, tak toho nechte. Co mám dělat? Mám se připravit na zkoušení? Tak dobře. Budu se učit. Na ostatní budu myslet zítra. Například kdyby mi teď bylo špatně, je těžké nepřemýšlet: Jak mi bude zítra? Bude mi lépe? Je těžké na to nemyslet, ale musíme se o to snažit, protože náš život je teď, ne zítra.

Giulia se během své nemoci scházela s mladými lidmi a povzbuzovala je k pravdivému a odvážnému hledání plánu, který s nimi Pán má. Zároveň zdůrazňovala, že uzdravení, které dnes všichni hledáme, se nemusí týkat jen fyzické stránky. Naše zjizvené a zraněné srdce také potřebuje dech Ducha svatého, aby mohlo znovu a pravidelně bít.

Občas si kladu otázku, jak mohou lidé, kteří nevěří, zvládnout tak náročná období v životě, jako teď prožívám například já. Připadá mi úplně samozřejmé obrátit se na někoho a říct mu: „Uzdrav mě.“ Oni se mohou spoléhat jen na léky a to je všechno. Ale já jsem důkazem, že léky samotné často nestačí. Potřebujete ještě někoho a toho vám může dát jen víra. Jen když máte víru, můžete si být jistí, že je možné úplně uzdravení. Nikdy totiž nemůžete být dokonale vyléčení, když se neuzdravíte také uvnitř, v duchu.

Giulia umírala ve chvíli, kdy se statisíce mladých lidí modlilo křížovou cestu na Světových dnech mládeže v Madridu. Nakladatelství Paulínky přináší svou knihou Jednou nohou v nebi  Giuliino svědectví o hluboké důvěře v Pána.

Nyní totiž vím, že můj životní příběh může skončit jen dvěma způsoby: buď se úplně uzdravím, což by byl zázrak, a o toto uzdravení prosím našeho Pána, protože mám hodně plánů, které bych chtěla uskutečnit a ráda bych je uskutečnila právě já, anebo se setkám s Pánem, což je taky nádherné. Oba konce jsou hezké. Důležité je, jak říká Chiara Luce, ať se stane Boží vůle.


Check this out on Chirbit

 
 
Nahoru