30.08.2014, kategorie: Titulní stránka

Jedeme v tom spolu

Jedeme v tom spolu
Umíš v tom chodit i po svatbě?

Již z názvu je patrné, že kniha je pokračováním autorčina díla pro mladé dívky „Umíš v tom chodit“. Zprvu jsem tedy ke knize přistupovala trochu nejistě, přece jen „náctiletá“ už dlouho nejsem, mé životní zkušenosti jsou také o mnoho dál, ale i tak jsem si řekla, proč ne.

Několik let se podílím na akcích pro mladé, kteří mají před svatbou, myslím, že v předmanželských a raně manželských problémech se orientuji, proto se pokusím vyjádřit svůj názor na tuto knihu.

Autorka začíná svatebním dnem a pokračuje přes kapitoly o prvotním rozčarování, slaďování se, plánování dětí, společných financích, volném čase až ke vztahu v manželství s Bohem. Vzhledem k tomu, že kniha je velice čtivá, kapitoly hutné, ale krátké, není zde tedy nutná složitější kompozice. Výklady jakýchkoliv teorií a pouček by zde nebyly namístě, proto musím ocenit, že autorka nejen sepsala názory, myšlenky a zkušenosti žen, které si již danou situací prošly, ale sama vydala svědectví o svém životě, o tom, co kdy a jak prožívala, z čeho měla obavy a naopak.

Musím se přiznat, že první dvě kapitoly mě příliš nezaujaly ať už z osobního hlediska (sexualita se v církvi řeší neustále, není to žádný nový a pro mě zajímavý problém) nebo z profesního (z těch stovek snoubenců, kteří prošli přípravami Centra pro rodinu nebo dalšími kurzy, které jsem pořádala, žilo předmanželskou zdrženlivost zhruba 5 %, možná i to je moc).  Když jsem ale pokračovala dál, byla jsem mile překvapena. Velice často se totiž setkávám s názorem, že když jsou dva věřící (a nejlépe z věřících rodin), tak přece nemají problémy. Ovšem i autorka potvrzuje, že opak je pravdou. A nebojí se uvádět i příklady, které nedopadly dobře.

Celá kniha je vlastně o komunikaci. O nutnosti komunikace s partnerem naprosto ve všem.  Myslím, že to je základ všeho. Pokud snoubenci zvládnou mezi sebou komunikovat do svatby o všem, není problém, aby spolu o všem komunikovali i nadále. Bohužel v dnešní době se na to zapomíná a je to většinou nedostatečná nebo žádná komunikace, která pak přivede manžele do manželské poradny (v tom lepším případě, v tom horším rovnou k rozvodovému řízení).

Možná bych se přece jen trochu víc zaměřila na ten duchovní život ve vztahu. Já vím, o tom bylo napsáno mnoho knih, myslím však, že čtenářka právě této knihy by měla brát v úvahu, že například i odlišná spiritualita může vést k velkým problémům. Například můj partner je z jistého katolického hnutí a má potřebu prožívat duchovní život úplně jinak než já, nikam nezařazená, vychovaná v obyčejné venkovské zbožnosti. A také jsme hodně naráželi, než se nám povedlo najít nějaký kompromis. A neumím si představit třeba vztah, kdy on je aktivní u salesiánů a ona tíhne ke spiritualitě Karmelu…

Chtěla jsem vznést více námitek, ale když tu teď píšu těch pár řádek, a vedle mě partner píše na počítači svou práci, vidím, že ač se mi to na začátku knihy nezdálo, máme s autorkou mnoho společného J.

Tedy ještě závěrem bych chtěla docenit, že autorka cituje i české kapacity, jako je Mons. Aleš Opatrný nebo Dr. Vojtěch Eliáš – jen tak dál! A myslím, že by bylo dobré přidávat vyjádření více odborníků, ale rozumím, že vzhledem k obsahu a velikosti knihy by to nejspíš ani nebylo dobře možné.

Knihu bych doporučila dívkám ve věku 16–19 let, případně mladým snoubenkám. Ačkoliv (jak mi řekli snoubenci na jednom kurzu) se jich to teď „netýká“, až to přijde, ještě rády zaloví v paměti a vzpomenou si, jak že jim to ta paní Šťastná v té knize radila s tou komunikací J.

Autorka recenze Monika Matějková působí v pražském Centru pro rodinu.

 
 
Nahoru