26.02.2019, kategorie: Titulní stránka

Je to Pán, kdo vede můj život

Je to Pán, kdo vede můj život
Druhé svědectví o povolání

Jmenuji se Rosanna. Pocházím z Itálie; narodila jsem se v malém městečku blízko Salerna jižně od Neapole, kde doposud žije moje rodina. Do kongregace Dcer sv. Pavla jsem vstoupila ve dvaceti čtyřech letech. První sliby jsem skládala v roce 1978, minulý rok jsem tedy oslavila už čtyřicet let zasvěceného života.

Má cesta do řehole nebyla rychlá a už vůbec ne snadná. Domnívala jsem se totiž, že jsem povolána k manželství. Během vysokoškolských studií na filozofické fakultě v Neapoli jsem si však kladla otázku po smyslu mého života a přemýšlela, co po mě Pán skutečně žádá. Studium mne naplňovalo a věnovala jsem mu hodně času, ale nebylo to vše. Každou volnou chvíli jsem chodila pomáhat do farnosti. Tehdy jsem si často pomyslela, že kdybych byla muž, stala bych se knězem. Ale být řeholní sestrou? V tom jsem tehdy moc smyslu neviděla.

Náš farář, který mě rovněž duchovně doprovázel, mi pomáhal i při hledání povolání. Vyzval mě, abych svůj život konfrontovala s evangeliem a doporučoval mi i vhodné knihy o křesťanské spiritualitě. Dalším krokem v rozlišování byla má účast na letním táboře pro mládež, kde jsem se poprvé setkala s řeholními sestrami a objevila smysl zasvěceného života. Začala jsem pak navštěvovat některé akce organizované paulínkami. A spiritualita a apoštolát těchto sester mě oslovila natolik, že jsem pomalu začala rozumět mé dosavadní touze stát se knězem jako Pánovo volání k zasvěcení celého života jeho službě.

Nebylo však jednoduché připustit si změnu životních plánů a přijmout Boží vůli, neboť jsem přece toužila mít vlastní rodinu. Zásadním mezníkem v mém rozvažování byl evangelijní úryvek o bohatém mladíkovi. Nechtěla jsem dopadnout jako on, který nedokázal přijmout Ježíšovo pozvání a odešel smutný (Mk 10,17-22). Musela jsem také překonat nepochopení mých rodičů, kteří mému povolání nerozuměli a především se báli, že mě ztratí, až odejdu daleko od domova. S postupem času nakonec zjistili, že fyzickou vzdálenost nahradil nový způsob, kdy spolu můžeme být duchovně.

Ráda bych zmínila jednu věc, která je typická pro naše apoštolské dílo a která je také mottem mého života. Je to anonymita. Naše logo „Paulínky“ je sice známé, ale konkrétní jména a práci sester v redakci či ve skladu zná jen Bůh. To mi dává jistotu, že pracujeme pro slávu Boží a pro dobro lidí, ne pro vlastní slávu a zisk. Málokdy se nám dostane pochvaly a skoro nikdy nejsme u toho, když nějaký čtenář naší knihy řekne: „To je přesně to, co jsem potřeboval nyní slyšet!“ Tato skrytost je pro mě ziskem, zbavuje mě touhy vyniknout nad ostatní a učí mě konat v pokoře službu.

Po celý život v kongregaci mě doprovází jistota, že Pán vede můj život, a to i tehdy, když já sama v některých okamžicích nedokážu jeho blízkost zahlédnout. V mém věku se už mohu ohlížet zpět, a tak poznávám, že ve všem, co se stalo, byl ve své prozřetelnosti přítomen a vedl každý můj krok.

Tak tomu bylo i s mým povoláním na misie do České republiky před dvaceti pěti lety. Společně s dalšími sestrami jsem přišla do Prahy založit novou komunitu, a tedy rozšířit působení naší kongregace o další zemi. Poprvé jsem v ČR byla už v roce 1992 na setkání mládeže na Velehradě; tehdy nás sem pozval kardinál Vlk. Velmi mne oslovila kultura a především živá víra lidu, který si ji během komunismu uchoval. A pak v roce 1993 kardinál požádal naši generální představenou o vyslání sester do své diecéze. Nabídla jsem se s radostí. Díky tomu jsem mohla být u toho, když jsme začínaly vydávat první knihy a když jsme před deseti lety otvíraly nové knihkupectví. Pán nám žehnal a náš apoštolát se postupně rozvíjel. Věřím (a z celého srdce si přeji), že i nadále budeme nacházet nové způsoby, jak hlásat evangelium.

 
 
Myšlenka na den: Práce chrání před mnoha neřestmi a zbytečnými nebo špatnými myšlenkami. Lenost je naopak jejich hnízdem. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru