03.02.2014, kategorie: Titulní stránka

Je mi milejší církev

Je mi milejší církev
otlučená, zraněná a špinavá...

„Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění“ (EG,1). To je věta, kterou se otevírá Františkova exhortace o hlásání evangelia v současném světě. Exhortace právě vyšla v oficiálním českém překladu.

***

„Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění“ (EG, 1). Těmito slovy otevírá papež František apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium. Evangelium jako radostná zvěst musí na prvním místě naplňovat radostí samotnou církev, která není uzavřená do sebe, ale v otevřenosti všemu, co jí Pán do cesty posílá, vychází ze sebe, očišťuje se a obnovuje. Papež podtrhává důležitost otevřenosti církve těmito slovy: „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností“ (EG, 49).

Dokument tedy na jedné straně shrnuje bohatství synodních prací a na straně druhé vytyčuje specifická témata, která papeži Františkovi zvlášť leží na srdci. Hned v úvodu poznamenává: „Radil jsem se také s různými lidmi a zamýšlím kromě toho vyjádřit starosti, které na mne doléhají v této konkrétní chvíli evangelizačního úsilí církve. Existuje nesmírně mnoho té­mat, která souvisejí s evangelizací současného světa a která by bylo možné rozvinout. Zřekl jsem se však zevrubného pojednávání o těchto rozmanitých otázkách, které musí být předmětem studia a pozorného zkoumání. Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopát při rozlišování všech těch otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v bla­hodárné »decentralizaci«“ (EG, 16).

Dokument se člení do pěti kapitol. První kapitola je zaměřena především na misijní působení církve. Papež zde důrazně vybízí k „neodkladné obnově církve“ a poukazuje na to, jak důležité je, aby se v církvi znovu obnovila misijní horlivost a aby byla církev neustále otevřená pro všechny lidi, k nimž ještě nedolehlo evangelní poselství. Papež František v souvislosti s obnovou církve v jejím misijním nasazení s oblibou pracuje s výrazem „konverze“.

Součástí této konverze je podle pontifika i nezbytná revize a zásadní obnova dosavadních církevních struktur, neboť – jak poznamenává – „existují církevní struktury, které mohou dokonce omezovat evangelizační dynamičnost“ (EG, 26). Dále přitom pokračuje: „Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všech­no proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slov­ník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebeprezentaci. Obnova struktur, kterou vyžaduje na konverzi založená pastorace, může být chápána pouze v tomto smyslu: Počínat si tak, aby struktury byly více misijní, aby řádná pastorace ve všech svých instancích byla více expanzivní a otevřená. Je proto nutné, aby se »vycházení« stalo trvalým postojem aktérů pastorace, a tak aby snadněji Ježíši odpovídali všichni, kterým nabízí své přátelství. Účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby sama neupadla do pasti jakési církevní sebezahleděnosti«“ (EG, 27).

Neodkladná obnova neboli „konverze“ církve je podle papeže žádoucí na všech úrovních – na úrovni farností, partikulárních církví pod vedením diecézních biskupů, ostatních církevních institucí i samotného papežského úřadu (EG, 28–33). Farnosti podle papeže nepředstavují „zastaralou strukturu, ale mají velkou pružnost a mohou nabývat velmi rozmanitých forem, které vyžadují otevřenost a misijní tvořivost pastýře i společenství“ (EG, 28). „Biskup musí ve své diecézní církvi vždy podporovat misijní společenství a usilovat tak o ideál prvních křesťan­ských společenství. (…) Proto je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a povzbuzoval naději lidu, jindy je svou jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset kráčet za lidem, jednak proto, aby pomohl těm, kteří zaostali, a také proto, že samotné stádo má schopnost rozpoznávat nové cesty“ (EG, 31). Papež František zde též zdůrazňuje, že „misijní touha církve dosáhnout ke všem“ vyžaduje „vytvoření participativních organismů, které nabízí Kodex kanonického práva, i další formy pastoračního dialogu“ (EG, 31).

Papež vybízí všechny, aby „odvážně a tvořivě promýšleli cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společen­ství“, protože „misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili po­hodlné pastorační kritérium »vždycky to tak bylo«“ (EG 33).

Druhá kapitola exhortace plynule navazuje na předchozí část a zkoumá charakteristiky současné doby, do níž je církev poslána působit. Papež zde „vybízí všechna společenství, aby si uchovávala »stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby«“ (EG, 51). Mezi nejzávažnějšími znameními doby, které církev nemůže a nesmí přehlížet, přitom zmiňuje:

– tzv. „ekonomiku exluze“, která má tendenci privilegovat jisté sociální skupiny a zcela vylučovat ostatní, zejména ty nejslabší;

– diktát ekonomických a finančních zákonitostí, který přehlíží základní etické hodnoty a zejména důstojnost lidské osoby;

– prohlubující se sociální nerovnost;

– potřebu nové inkulturace evangelní zvěsti;

– pozornost církve k městským kulturám, které představují specifický sociální fenomén na vzestupu.

Třetí kapitola dokumentu již míří k podstatě evangelizačního a misijního působení církve. Papeži zde záleží zejména na subjektech evangelizace. Zdůrazňuje přitom, že „subjekt evangelizace je mnohem víc než jen organická a hierarchická instituce“ (EG, 111), a proto klade velký důraz na důstojnost a poslání Božího lidu, jemuž je vlastní sensus fidei a disponuje rozmanitými charismaty ve službách celého společenství. Papež zde též podtrhává významný evangelizační potenciál, který v sobě nese lidová zbožnost a její projevy (srov. EG, 122–126). Zvláštní tematický celek ve třetí kapitole je věnován homili v rámci liturgického slavení. Pontifik se přitom nezabývá pouze bezprostřední přípravou na homili v liturgickém kontextu, nýbrž zdůrazňuje výsadní postavení Božího slova v celém působení církve a v životě hlasatelů evangelia – nejen vysvěcených služebníků slova, ale i katechetů, pastoračních pracovníků na všech úrovních a vůbec všech členů církve.

Čtvrtá kapitola se zaměřuje na sociální rozměr evangelizace. František zde novým způsobem předkládá pohled církve na sociální otázky, přičemž – jak je mu to vlastní – klade zvláštní důraz na pozornost vůči chudým, slabým, bezbranným a sociálně znevýhodňovaným jednotlivcům i celým skupinám. Důležitou roli zde hrají „čtyři principy, které mají specificky orientovat rozvoj sociálního soužití“ (srov. EG, 221):

1. Čas je nadřazen prostoru.

2. Jednota má převahu nad konfliktem.

3. Realita je důležitější než idea.

4. Celek je nadřazen části.

Součástí sociálního dialogu je také ekumenický a mezináboženský dialog, na nějž se poukazuje v závěru čtvrté kapitoly.

Pátá kapitola klade důraz na osobní vztah všech hlasatelů evangelia se vzkříšeným Kristem a jeho Duchem. Papež se zde opět navrací k již v úvodu zmiňované radosti, která je neodmyslitelnou charakteristikou evangelní zvěsti a křesťanského poselství o spáse. Misijní působení všech členů církve přitom z pohledu papeže nese výrazné mariánské rysy: „Neboť pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost“ (EG, 288). 

 
Ke stažení Ke stažení
 
Nahoru