10.09.2018, kategorie: Titulní stránka

Je člověk svobodný v odpovědi na Boží povolání?

Je člověk svobodný v odpovědi na Boží povolání?
a další tři otázky a odpovědi

Toto je pokračování přednášky o. Františka Hylmara SJ, ve které hledal odpovědi na otázky, které se honí hlavou i mnoha dalším lidem. Kéž jeho životní zkušenost vnese světlo alespoň do některých nejasností.

***

Je člověk svobodný v odpovědi na Boží povolání?

Lidská svoboda v tom hraje roli velkou, dokonce podstatnou. Ukazuje se, že kdyby se někdo ve svém povolání cítil příliš nucený nebo zakoušel větší míru nesvobody, musí se dobře zamyslet. Samo o sobě to neznamená, že vzhledem k povolání je špatně. Může být dobře, ale musí se na něm pracovat, protože Bůh nás vede ke svobodě. Dává nám svobodu od samého počátku. Co s touto svobodou děláme my, je jiná věc. Bát se jí nemusíme, dokonce bychom po ní měli toužit a dál ji rozvíjet. Zjišťujeme, že svoboda není snadná. Ale to není to nejpodstatnější. Důležité je, že svoboda se od nás očekává i v přijetí povolání. Vezměme si příklad z běžného lidského přátelství nebo vztahu, který pak může vyústit v manželství, v rodinu. V manželství jsou vždycky dva. I v povolání jsou dva: Bůh a já. Ale když v lidském vztahu jeden říká ano a druhý neřekne nic, anebo dokonce říká ne, pak ten vztah nemůže fungovat. Je příliš jednostranný. Za nějakou dobu se jedna strana unaví a jsou s tím jenom problémy. Ve vztahu k Bohu je to podobné. Bůh volá, ale očekává, že odpovíme. Otázka povolání není spojena jen s tím, co chce Bůh. V povolání jsou chtění dvě: Boží chtění či Boží přání na jedné straně a na straně druhé mé chtění, mé přání a mé rozhodnutí. Bůh volá, ale rozhodnout se musím já. Při hledání povolání bývá často problém právě v tom, že si neuvědomím, že i já se musím rozhodnout, nebo že se rozhodnout neumím. Někdy v tom také hraje roli, že máme svou představu Boha, obraz Boha příliš přísného, který nedává moc svobody, a proto se pro něj bojíme rozhodnout. Na druhé straně ani tohle nemusí zásadně vadit, protože na obrazu Boha můžeme pracovat a rozšiřovat si ho. Vlastně na něm pracovat musíme, protože život s takovým „bohem“ je docela nepříjemný. Ale pravý Bůh takový není. Ve skutečnosti si život znepříjemňujeme my sami.

Musíme mít ale i správný obraz člověka. Jako lidé jsme voláni ke svobodě. A Bůh je zvláštní v tom, že nemluví jenom zvnějšku. Když se řekne povolání, máme dojem, že k nám přichází zvnějšku. Ale Bůh bydlí i v nás, přebývá v nás, takže nás volá i zevnitř. Boží volání zevnitř – jak by se dalo odvážně říct, ale je to tak – odpovídá vlastně tomu, co my sami opravdu chceme. Čili jako by Bůh rád podepsal to, co my sami doopravdy chceme. Problém ale bývá s tím, že to často nevíme. Víme, co se nám chce a co ne. Je ale dobré zamýšlet se nad tím a klást si otázku: „Co vlastně doopravdy chci?“ Tato otázka není tak snadná, jak by se mohlo zdát. Když si na ni ale odpovíme, můžeme tušit, že jsme velmi blízko Božímu volání směrem k nám a v našem životě.

Dát při rozhodování přednost srdci nebo rozumu?

Řeknu to tak: musíme volit celým člověkem. V člověku je více aspektů nebo rozměrů či tváří. Srdce je první, to je jasné. Srdce, nebo jinak řečeno vnitřní prožívání, které začíná i obyčejným, běžným pocitem, má i „vyšší duchovní patro“. Srdce neboli jakási intuice mě vede, ale musí tam být přeci jen i rozum. Co teď říkám, je „neoficiální“, ale myslím si, že je to tak, jako bychom měli rozumy dva. Jeden, který je nižší („ratio“), kalkuluje, poměřuje a hledá výhody či nevýhody. Na této rovině se projevují i různé pochybnosti. Ale když v sobě dobře pátráme, zjistíme, že kdesi v nás – buď nahoře, nebo zase dole – je takový zvláštní prostor, kde je to trošku jiné. Tam se vlastně „vyšší rozum“ (nebo by se dalo říct „vnitřní intuice“) spojuje se srdcem. Tam se projevuje celý člověk a tam se vlastně setkáváme s Bohem. „Vyšší rozum“ nám přikývne a říká: jdi dál, to je správná cesta. Takže jde o kombinaci nebo o spojení srdce i rozumu. A ještě bych k tomu přidal vůli. Musíme být rozhodnuti, musíme něco chtít. Chtít něco rozumného není vždycky tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Jak poznat, že srdce hoří opravdu pro Boha a nejde jen o únik ze světa?

Tato otázka je na místě. Sami tušíme, že někdy naše srdce hoří pro různé věci, a právě vyšší rozum nám někdy říká: Dobře!, a někdy zase říká: Pozor! Pozor! Tenhle plamen není zrovna plamenem ducha nebo plamenem Ducha Svatého!

Je třeba si ještě uvědomit, že centrální místo v povolání má Ježíš. To je důležité. Řeči či slova o Bohu a o Duchu s ním najednou dostávají „tělo“. Uvědomíme si, že řeholní život je opravdu zvláštním způsobem následování Ježíše. Ježíše následují všichni křesťané a dělají to různými způsoby. Ale řeholníci nebo prostě ti, kdo jdou cestou zasvěceného života, touží být podobní Ježíšovi v tom, co by se dalo vyjádřit slovy: „žít pro Boha na plný úvazek“. Najděte si sami nějaký obraz, který by se vám líbil, který vy sami máte v srdci a který vás motivuje, protože obrazy a představy máme různé, ale všechny míří ke stejnému jádru. Prostě jít s Ježíšem takovým způsobem, jakým se on jako člověk blížil Bohu.

Všechna další videa najdete na kanálu Řeholníci Spolu.

 
 
Myšlenka na den: Boží království znamená: Bůh vládne ve světě a také ve mně. — A. Grün (Důvěrná slova)
Nahoru