06.04.2016, kategorie: Titulní stránka

Jak věřit Bohu i v gulagu

Jak věřit Bohu i v gulagu
KNIŽNÍ TIP

V nejbližších dnech (od 11. 4.) začne na Radiu Proglas četba z knihy S Bohem v Rusku. O jiné knize z pera téhož autora, On mne vede, napsal redaktor Katolického týdeníku Jan Paulas následující...

„Bůh musí ve své prozřetelnosti tajemně využívat našich tragédií, aby nám připomněl svou přítomnost a lásku, stálost svého zájmu o nás,“ uvažuje hrdina knihy On mne vede, americký kněz, který strávil třiadvacet let v sovětských věznicích a lágrech.

Walter Ciszek vylíčil své sibiřské martyrium nejprve v knize S Bohem v Rusku, která u nás vyšla před rokem. Po čase se ale ke svému životnímu příběhu rozhodl vrátit. Od čtenářů a novinářů totiž slýchal stále stejnou otázku: „Jak jste to dokázal všechno přežít?“ Tehdy si uvědomil, že ve svém vyprávění zůstal převážně u vnějšího příběhu, který je strhující, ale málo se v něm člověk dozvěděl o tom, jak nelidské sibiřské podmínky snášela jeho víra. O tom, jak ho Bůh neopustil, i když on sám ho občas opouštěl.

 

Ten údiv čtenářů byl jinak zcela na místě. Kruté podmínky sibiřské zimy, věčný hlad, nedostatek spánku, často čtrnáctihodinové šichty s krumpáčem a lopatou ve zmrzlé půdě, neúnosné pracovní normy, mezi zloději a sadistickými dozorci… Jiný vězeň gulagu Varlam Šalamov ve svém skvělém cyklu Kolymských povídek (nyní také vycházejí souborně) píše, že přežít tu hrůzu byl schopen jedině člověk, protože i kůň tam pošel.

Když čtete souběžně Šalamovo a Ciszkovo svědectví z gulagu, jedna věc vás hned zarazí. I Šalamov všechno přežil a vydal jedinečné svědectví, ale je to svědectví o zmaru, beznaději a totálním lidském ponížení. Je to svědectví o naprosto mezní situaci lidství, které už žije jenom pudem sebezáchovy a stojí nad propastí stát se zvířetem. Ciszek skrze svoji víru dokázal všechny tyto hrůzné zkoušky přetavit do obrovské duchovní zkušenosti. V tom je jeho kniha On mne vede jedinečná a může se stát duchovní posilou v našich denních trampotách.

Ciszek však neskrývá, že také prohrával. Jeho příběh víry začíná nadšením a velkými ideály: Bude misionářem v ateistickém státě! Již první týdny v sovětském Rusku (po Stalinově záboru části Polska) ho vedou k vystřízlivění. Poté je zatčen a čekají ho těžké zkoušky, které očišťují jeho víru od zbytečných nánosů, jako se tříbí zlato v ohni. Ciszek musí bolestně poznat, že některá zbožná přání jsou pouze jeho přání, že pevná vůle a disciplína, na které se spoléhal, ho mohou zradit, že Duch Svatý nemůže působit tam, kde se člověk řídí svými utkvělými představami a nenaslouchá mu.

Je to především nechvalně známé moskevské vězení Lubjanka, kde si Ciszek sáhl na dno své víry, kde selhal a kde svou víru málem ztratil. Ale v tom je právě paradox křesťanství – v oné šťastné vině, která nás může duchovně posunout dál. Podmínkou ale je, že člověk neztratí pokoru a tuto lekci přijme, aby jeho vztah k Bohu nabyl nové kvality a konečně bezpodmínečné důvěry.

Velmi cenné svědectví pak vydává hrdina knihy o náboženském životě v gulagu: jak se zpovídalo či jak se sloužily tajné mše. Tehdy ještě platil eucharistický půst od předchozí půlnoci, takže vyhladovělí vězni zůstali třeba celý den o hladu, aby mohli, až se naskytne příležitost, tajně přijímat eucharistii. Zároveň však Ciszek objevuje prosté duchovní pravdy, které máme celý život doslova před očima, ale přesto je nevidíme. „Skutečná modlitba se objevuje, když prožíváme Boží přítomnost,“ píše Ciszek o modlitbě a vysvětluje, že „správná slova i ty nejzbožnější fráze se dají vyslovovat stejně snadno, jako když se pes hlásí o svou večeři. Také on se naučil, co má říkat, a ve správnou chvíli říká správná slova. Bůh může slyšet a chápat, stejně jako my slyšíme a nakrmíme psa. Určité minimální komunikace bylo dosaženo a žádné úsilí nenechá Pán bez odměny, ovšem jak se skutečně modlit, k tomu jsme zatím nedospěli.“

V sibiřských lágrech nachází autor nový vztah i ke svému kněžství, k vlastnímu tělu, k práci, k apoštolátu, k Božímu království, k Boží vůli, ke svobodě, ke smrti... Jsou to malé duchovní lekce o velkých slovech, které tak často vyslovujeme, ale tak málo o nich víme, že se často podobáme právě oněm žadonícím psíkům.

Jan Paulas

 
 
Myšlenka na den: Mnozí chtěli reformovat církev, ale nereformovali nejprve sebe. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru