20.12.2013, kategorie: Titulní stránka

Jak na nás vzpomínají...

Jak na nás vzpomínají...

Ještě jednou přerušíme vyprávění o událostech před 100 lety a zavzpomínáme na to, jak to vypadalo před 20 lety v ČR. Minule vzpomínala s. Cristina. Nyní to budou vzpomínky našich prvních přátel...

O příchodu sester do ČR jsem se dozvěděla od pana kardinála Vlka, na jehož pozvání do ČR sestry přišly.   Uměla  jsem italsky a díky tomu mě s nimi seznámili  hned  při  jejich příjezdu do Prahy. Pamatuji si datum jejich příchodu do ČR: 8. 12. 1993 –  na svátek Neposkvrněného Početí P. Marie.  Skrze ně jsem poznávala charisma dona Alberioneho a obdivovala sestry, jak  se po vzoru sv. Pavla odvážně seznamovaly s pro ně do té doby naprosto neznámým prostředím České republiky a české církve jen pár let po pádu komunismu. Jejich apoštolát mě velmi oslovoval: přinášet lidem Krista skrze masmédia, hlásat Krista „ze střech“.   Patřím k těm, kdo zažili  mlčící církev v podzemí  - o to více jsem vnímala novost tohoto charismatu a jeho potřebu v ČR.  Začátky  však pro sestry nebyly vůbec jednoduché. Když jsme se potkávaly ráno na mši u sv. Ignáce, ujišťovaly jsme se navzájem modlitbou. Vděčně vzpomínám na to,  že jsem jim mohla v prvních měsících jejich pobytu  občas pomoci a být jim nablízku, hodně jsme se ve fokoláre za ně a rozkvět jejich charismatu v ČR  modlili  a snažili se jim pomáhat.  Nebylo pro ně  vůbec jednoduché  naučit se česky a pochopit českou kulturu a mentalitu.  Byly však  věrny charismatu zakladatele, hledaly  stále  jen vůli Boží:   kde bydlet, kde otevřít knihkupectví, jak oslovit české prostředí, jak získat spolupracovníky z řad laiků, další sestry… Určitě nesly těžký kříž, přinášely velké oběti – ale já je potkávala většinou  jen s úsměvem. Nešlo vše hladce, bylo za tím hodně ztrácení , hledání, nalézání …„když pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo“ … Když nyní po letech  vidím,  jak se tento život v ČR rozvijí,  kolik vydaných knih, CD, DVD – je to pro mě velkou radostí. A navštívit  knihkupectví  Paulínek u františkánů  většinou stále plné  lidí …  Bohu díky za vše!

Eda Macháčková, členka hnutí fokoláre

Sestry jsem před jejich příchodem neznal. Jen jsem zaslechl, že k nám přijdou řeholnice, které mají zvláštní apoštolát týkající se médií, a že vydávají knížky, natáčejí filmy a bylo by dobré s nimi vejít do kontaktu. Působil jsem v té době totiž v Arcidiecézním centru mládeže. Umožňovali jsme jim pak více pronikat mezi mladé lidi pražské arcidiecéze. Sestrám jsme byli nesmírně vděční za sponzoring různých akcí, kam občas věnovaly hodnotné knížky a audio či video nosiče. 
V době jejich příchodu jsem začal amatérsky vydávat časopis Doprovas. Hrál jsem si na redaktora, byl jsem plný misijního nadšení. Někdo mi doporučil, ať u nich hledám pomoc a inspiraci. V té době nebyly ještě kopírky, a tak mi nějakou dobu můj časopis kopírovaly a tím se mohl šířit dál. Když už jedna ze sester uměla dobře česky, udělal jsem s oběma krátký rozhovor pro můj časopis a mám doma asi dvě nebo 3 fotografie, které mi dovolily publikovat. Sestry nám také nabídly pro naše Společenství starších mladých prostory v centru Prahy, kde bychom se mohli scházet. Když jsem tam přišel, uviděl kapli a vyhrazenou samostatnou místnost na scházení, byl jsem v sedmém nebi! Díky nim jsme měli úžasné zázemí. Krom jiného jsem zde později lépe poznal i svou budoucí manželku, která mezi nás zprvu ze zvědavosti přišla a později chodila s kamarádkou pravidelně. 
Rád vzpomínám na jedno velmi originální setkání se sestrou Isidorou. Byla přidělena do autobusu, který jsem měl na starost  při pouti do Paříže. Jazykově nevybaven jsem se sestře trochu vyhýbal a nevěděl, jak se s ní bavit. Přesto nás svedl dohromady los, který rozhodl, že v jakési scénce budeme spolu dělat pantomimu. Museli jsme se posunkovou řečí na to připravit. Nakonec se nám to podařilo, sklidili jsme potlesk a spřátelili jsme se. 
Z mého pohledu pro ně byla nejtěžší právě ta jazyková bariéra a neznalost prostředí. A myslím, že ze strany místní církve zpočátku chyběla živější podpora. Později se to měnilo s tím, jak ukazovaly, že své působení u nás myslí vážně. 
Děkuji za tuto možnost zavzpomínat, poděkovat všem sestrám za přátelství i tehdejší pomoc a popřát do dalšího působení hojnost darů Ducha svatého a vytrvalost. 

Petr Melichar, tehdy ADCM Nazaret


Sestry paulínky jsem poznal během stáže na boloňské univerzitě v Itálii v roce 1988. Chodíval jsem si prohlížet do jejich obchodu  knížky, videokazety s filmy a tiše jsem záviděl Italům jejich svobodu projevu a vyznání.  Proto jsem byl mile překvapen, když mi v roce 1994 zavolali z pražského arcibiskupství s tím, že do České republiky přišly na pozvání pana kardinála Vlka sestry paulínky a zda bych jim pomohl se zorientovat na poli audio a videoprodukce, ve které jsem působil. A tak od té doby začala naše spolupráce při výrobě českých verzí filmů, se kterými paulínky podporují evangelizaci a pastoraci v Čechách. Obdivoval jsem jejich zápal, se kterým překonávaly všechny obtíže spojené s neznalostí jazyka i prostředí, do kterého přišly.
Rád vzpomínám na setkávání v jejich pronajatém bytě na Karlově náměstí, na jejich pohostinnost, při které nechyběla dobrá italská káva, i na krásnou slavnost vysvěcení jejich tehdejší malé domácí kapličky.
Na sestrách mi imponuje jejich zakotvenost v evangeliu spojená s velkou praktičností ve všedním životě.  Stačí zajít do jejich nového knihkupectví v areálu kostela Panny Marie Sněžné v Praze a člověk uvidí plody jejich dvacetiletého úsilí v České republice.

Václav Marisko, ADV studio

 

Sestry jsem poprvé uviděl na setkání mládeže na Velehradě v roce 1993, kdy se přijely do ČR podívat. Pater  Šimáček je pozval mezi mladé lidi, aby jim vykládaly o svém životě. Obdivoval jsem jejich odvahu přijít do země, která je pro ně úplně jiná. Neznaly naši kulturu ani řeč. Přesto se začaly seznamovat s lidmi, dokázaly vytvářet osobní vztahy a postupně si vytvořily své specifické místo v naší nově se rozvíjející církvi.
Rád jsem je podporoval při jejich hledání cesty a obdivoval jejich píli. Navštěvovali jsme se a rozvíjeli různé idealistické plány, ze kterých se po letech leccos podařilo uskutečnit. To se plně uskutečnilo např. při českém vydání Teologie těla Jana Pavla II., kterého se sestry s velkou odvahou ujaly. Tehdy jsme nečekali, že bude o knihu takový zájem. Spíše jsme byli opatrní a počítali s prodělkem. No a od té doby u Paulínek vyšla celá řada super knih, které otevírají čtenářům oči a nabízí jim krásný pohled na lidskou lásku. Paulínky tak uvedly do českého prostředí teologické základy hlubokého pohledu církve na lidskou osobu a svátost manželství. 
Když jsme se na Sekci pro mládež koncem 90. let rozhodli, že začneme s publikační činností, začala se mezi námi rozvíjet velice solidní spolupráce. Paulínky byly ochotné podpořit svým dílem pastoraci mládeže v České republice a stále ji podporují. Moc jim za to děkuji. Také jim vděčíme za celou řadu filmů, které zprostředkovaly českému divákovi s kvalitním dabingem. Tím, že jsou paulínky celosvětovou kongregací, nesou v sobě bohatství podnětů, kterými nás v ČR mohou inspirovat. Přál bych jim, aby se jejich spiritualitou nadchlo více českých děvčat. Tak jak je Bůh povolá.

P. Jenda Balík, ředitel Sekce pro mládež ČBK

 

Když jsem se nedlouho po revoluci ocitl v Londýně, vydal jsem se rejem velkoměsta i do katolické katedrály. Po dlouhém bloudění – už značně promrzlý – jsem ji nakonec našel. V katedrále jsem pak strávil nějaký čas v modlitbě „denní tiché chvíle“ a ještě více prokřehlý jsem se pak chtěl vydat dál a někde se zahřát. Hned vedle katedrály jsem však narazil na krásně upořádaný obchod s rozsáhlou nabídkou křesťanské literatury. V mé emocionální paměti se mi z té chvíle vybavuje několik výrazných vjemů: příjemné teplo, velmi světlý obchod a velmi laskavé a milé prodavačky – řeholní sestry – „jakési Dcery sv. Pavla“, o kterých jsem do té doby nic neslyšel. Jejich logo mám od té doby tedy zasunuto v podvědomí s velmi pozitivními pocity. O to více jsem byl rád, když se za pár let tyto sestry „zjevily“ i v České republice, aby i zde šířily teplo, světlo a lásku evangelia. Milé sestry, díky! Držím vám palce a přeji vše dobré od Pána+!

Ignác Mucha, vira.cz

V lednu zveřejníme dalších pět svědectví a pak už se zase vrátíme do Itálie...

 

Fotogalerie Fotogalerie

Fotogalerie Dvacet let ve službě evangeliu v ČR
Dvacet let ve službě evangeliu v ČR

11.12.2013

Počet fotek ve fotogalerii: 16

Fotogalerie Zobrazit fotky Dvacet let ve službě evangeliu v ČR

 
Nahoru