20.01.2014, kategorie: Titulní stránka

Jak na nás vzpomínají... (II.)

Jak na nás vzpomínají... (II.)

K čemu fotografie staré dvacet let? Aby se nikdy nezapomnělo na ty, kteří prvním misionářkám pomáhali a abychom nikdy neztratily důvěru v Pána, že On má s námi svůj "plán".


VI.
Sestry jsem potkala u nás v kostele brzy po jejich příchodu do ČR. Znala jsme se dobře se s. Cristinou, s kterou jsme si i po jejím odchodu do Itálie ještě několikrát napsaly a vždy na sebe pamatujeme.
Prostřednictvím sestry Cristiny jsem poznala další sestry – sr. Rosannu a sr. Isidoru. Od počátku jsem sestry a paulínský apoštolát přijala jako výborný prostředek hlásání Božího Slova a zvláště po revoluci v naší církvi jako velmi potřebný. Jejich misie, jak jsem ji z mého pohledu viděla, byla na pravém místě. Začaly spolupracovat s naší farností a myslím, že se nám podařilo uskutečnit několik projektů, a tak  se sestrami  věřící mohli lépe seznámit a zajít později za nimi do knihkupectví.
Na začátku musely zdolat jazykovou bariéru a odlišnou českou mentalitu. Myslím, že jsem jim v prvních krůčcích v cizí zemi mohla pomoci nejen jazykově při překladech knih a při otevírání prvního obchodu v Petrské ulici panem kardinálem Vlkem, ale i třeba v praktickém životě s jinými  zvyklostmi a kulturou, při správě domu apod. Sestry mi naopak pomáhaly v duchovním životě, při poskytnutí rekolekcí, modlitbou. Přeju jim i nám všem, aby se jim podařilo ještě víc proniknout do sdělovacích prostředků a vnášet i tam evangelijní poselství.

PhDr. Milena Macková, překladatelka

VII.
Sestry paulínky jsem poprvé poznal v roce 1996, tehdy jsem si jako student přivydělával občasným focením pro Katolický týdeník. Byli jsme tenkrát vysláni s kolegyní na reportáž do Paláce Charitas na Karlově náměstí v Praze. Ve skromném bytě, který sloužil současně jako kancelář a sklad, začínaly své působení první dvě sestry. Zaujalo mě, že se tato kongregace věnuje médiím. Tehdy to bylo naprosto ojedinělé a revoluční.
Uběhlo několik let a má kamarádka Andrea, kterou jsem poznal na Celostátním setkání mládeže v roce 2002, se rozhodla vstoupit k paulínkám. Potěšilo mě, když jsem díky ní s odstupem dalších několika let najednou viděl, jak se dílo sester rozrostlo. Tehdy jsem také poznal s. Annu a další sestry osobně. Z naší následné spolupráce vzniklo několik televizních dokumentů a krátkých spotů. 
V roce 2008 jsem měl to štěstí a mohl jsem s malou skupinkou poutníků, kterou vedla s. Anna, cestovat po stopách sv. Pavla z Neapole do Říma. Tehdy jsem poznal pohostinnost a spiritualitu italských sester, ale také více život a dílo bl. Jakuba Alberioneho a Maestry Tekly.
Jsem nadšený z toho, co paulínky k nám do České republiky přinesly. V posledních letech díky nim vyšlo mnoho skvělých knih a filmů na DVD s českým dabingem. Pracuji 15 let v České televizi a znám prostředí médií zevnitř, a proto oceňuji nejvíc to, že je tu s námi také někdo, kdo se za média a jejich pracovníky modlí. 

Jan Heller, fotograf a kameraman

VIII.
Sestry jsem poznal ještě jako seminarista díky kardinálu Vlkovi, který mě poprosil, abych se jich ujal a pomohl jim „začlenit se“. Sestry na mě působily jako velmi milé, vstřícné a štědré. Pořád mi něco dávaly: nejen knihy, ale i výborná italská jídla, která mi tady v ČR chyběla. Učil jsem je česky, chodil s nimi na různá setkání, kde jsem tlumočil. Kromě osvojení si jazyka bylo pro ně zprvu těžké pochopit a přijmout českou uzavřenější náturu. Díky jejich apoštolátu byla vyplněna určitá mezeru na knižním trhu, navíc přinesly něco nového, co tu doposud nikdo nenabízel (filmy a tzv. minimédia jako záložky apod.). Myslím, že místo paulínek je právě tam, kde jsou... Bohu díky za ně.

Angelo Scarano, S.S.L. Th.D., farář a biblista

IX.
Jmenuji se Tadeusz Fitych, jsem polským kněz. V červenci roku 1993 jsem byl na přání Jana Pavla II. poslán do Prahy, abych zde působil jako sekretář pana kardinála Vlka, který byl v tu dobu prezidentem Rady evropských biskupských konferencí. Kardinál Vlk mi sestry představil na arcibiskupství hned v den jejich příjezdu do ČR. Pak jsem je doprovodil na místo jejich dočasného ubytování.
Počátek devadesátých let byl v České republice časem velkých výzev. České církvi chyběly pro službu společnosti struktury, kněží, řeholníci, připravení laici. Mým úkolem bylo pomáhat zahraničním sestrám, stal jsem se jim jakýmsi andělem strážným. Pomáhal jsem jim pochopit dramatickou minulost české církve a jinou mentalitu obyvatel. Bez toho by jejich přítomnost nemohla nést plody. Trávil jsem v rozhovorech s nimi mnoho času, pomáhal jim radami, seznamoval je s dalšími angažovanými křesťany, lidmi od „kultury“, experty apod. Když jsem jezdíval o nedělích sloužit mše svaté v okolí Prahy, brával jsem sestry s sebou a na závěr jim dával prostor, aby představily svou řeholní rodinu, své charisma, důvod, proč byly povolány do ČR, a také aby nabídly své první české knihy. To jim napomohlo vstoupit do české církve a poznávat lidi. Velmi mne těšilo vidět, jak se po mnoha potížích zabydlují v české církvi jako v nové rodině a jak se jejich knihkupectví stává domem na skále, když vidím, že je navštěvované a lidmi ceněné.

Mons. Tadeusz Fitych, papežský prelát, profesor teologické fakulty ve Wrocławi

X.
Sestry se pohybují v naší zemi již dlouho. Výrazněji si vzpomínám, že přicházely do Centra pro mládež a měly takový jednoduchý, ale velmi inspirativní program, založený na diapozitivech, o vyprahlé studni. Myslím, že to tenkrát hodně mladých lidí oslovilo. Nu, a pak samozřejmě knížky! Více jsem s nimi přišel do kontaktu přes sestru Andreu, kterou jsem poznal ještě jako čerstvě pokřtěného nadšeného mladého člověka. Díky její cestě k povolání jsem mohl nahlédnout do „kuchyně“ paulínek. A jsem za to vděčný. První misionářky na mě zapůsobily jako milé sestry, které jsem obdivoval za jejich odvahu vyrazit do cizí země bez velkého zázemí (jazyk, kultura,…). Skoro bych řekl, že nás někdy tolik zatíží příprava nějakého programu, že k němu nakonec ani nedojde. Tyto sestry působily, jako by první věcí bylo nadšení pro Krista a pak se uvidí. A ejhle, je co vidět!
Potkávali jsme se u knížek, při vydávání nějakých materiálů, při diskusi o cílech a směřování katecheze, ale také u jejich řádových priorit a srovnávání s podmínkami naší země. Část svého apoštolátu již našly, další místa svého působení ještě musí hledat. Vydávání tiskového a filmového materiálu se ukázalo jako plodné. Velice se mi líbí nadšení pro evangelizační akce typu „Noc žalmů“, ale je to celé jejich místo? Myslím, že by měly spolu s celou naší církví hledat cesty a formy evangelizace a katecheze. A nejen teoreticky, ale i prakticky, v konkrétních programech.
Vzpomínka: Při jedné návštěvě nakladatelství mne jedna sestra vzala kamsi dozadu a otevřela dveře skladu. Byla tam řada balíků knih. A ona jen suše řekla: „Nepovedený investiční záměr.“ Hodně to zabolelo. Ale prostě o tuto knihu byl malý zájem a bylo třeba lépe vyhodnocovat požadavky i možnosti zákazníků. Pro mne však bylo krásné vidět duchovní osoby, které mají stejná trápení jako řada běžných lidí ve světě a které se mýlí, chybují a musí se s tím vyrovnávat! To je pro mne tříbení, které buď vede k zahořklosti a vyhoření, anebo zkvalitňuje normální, běžný život protknutý vírou. Kéž byste to dokázaly i do budoucna!

Ing. Michal Němeček, biskupský vikář pro pastoraci v pražské arcidiecézi

 

Fotogalerie Fotogalerie

Fotogalerie Fotografie, které hodně pamatují
Fotografie, které hodně pamatují

20.01.2014

Počet fotek ve fotogalerii: 7

Fotogalerie Zobrazit fotky Fotografie, které hodně pamatují

 
Nahoru