07.12.2016, kategorie: Titulní stránka

Já jsem komunita

Já jsem komunita
k výročí pražské komunity

Zítra, kdy celá církev slaví slavnost Panny Marie, si pražská komunita Dcer sv. Pavla připomíná i svůj svátek. Dvacet tři let „společného života“. Aktuální složení komunity sice neodpovídá tomu před dvaceti třemi lety, ale duch je stále týž. Co vlastně znamená „být komunitou“? Nad tím se zamýšlel i jeden z našich bratří paulínů z generálního domu…

***

Komunita je jedním ze základních prvků zasvěceného života. Spolu s charismatem, zasvěcením a konkrétním posláním ji můžeme pokládat za jedno z jeho čtyř kol, které podpírají paulínský vůz (to je výraz zakladatele paulínské rodiny, bl. Jakuba Alberiona). Rád bych z tohoto úhlu definoval komunitu jako „pocit sounáležitosti“ nebo „společenství“.

Člověk je od přirozenosti povolán do společenství. Bůh sám, tajemná Trojice v dokonalé jednotě, Stvořitel člověka, si přeje, aby všichni tvořili jednu rodinu, spojoval je navzájem duch bratrství a všichni směřovali ke stejnému cíli: k samotnému Bohu (srov. GS 24). Člověk hluboko v sobě vnímá, že bytostně potřebuje společníka, přítele, kamaráda, se kterým by mohl sdílet život, sny, ideály, poslání a budoucnost.

V našem paulínském kontextu, když kandidát vstupuje do řeholního života nebo do přidruženého institutu či sdružení, ať už si to uvědomuje nebo ne, nevstupuje pouze do nějaké instituce, ale do rodiny, kterou tvoří mnoho bratrů, sester a spolupracovníků. Konstruktivní a plodné začlenění člověka, který je poraněný hříchem a nese si svou osobní zátěž v podobě vlastní povahy, postojů, chování a vlivu předchozí rodinné, kulturní a náboženské výchovy, však může být náročnou cestou na celý život. Mezi obvyklé problémy v komunitním životě patří individualistické tendence a konflikty mezi osobní svobodou a ctností poslušnosti.

Komunita je jak místo, tak prostředí. V ideálním případě jde o propojení jednotlivců. Klade si za cíl dovést lásku jednotlivých členů k dokonalosti, a to skrze dodržování evangelních rad a jiných pravidel, která podporují a udržují živé společenství. Je místem, kde si může člověk ověřovat svůj osobní vývoj, zakoušet osobní zodpovědnost, kde se učí pokorně brát ohled na druhé a s trpělivostí druhé přijímat jako přátele a spolupracovníky navzdory osobnostním rozdílům. Právě v komunitě se působením Ducha Svatého zdokonaluje ctnost lásky. Ježíš sám uprostřed společenství svých nejbližších apoštolů při poslední večeři řekl: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Je to totiž ta samá láska, díky níž všichni lidé poznají, že apoštolové, a tedy i my jsme jeho učedníky. Komunita může existovat, protože ji posiluje Boží slovo, eucharistie a působení Ducha Svatého, očišťuje ji milost, obzvlášť ve svátosti smíření, a plodnou ji činí vytrvalé naplňování specifického poslání. K žití pravého společenství je třeba zakoušet osobní konverzi a stále v ní pokračovat tím, že se říká „ano“ komunitě, což je „ano“ Bohu, druhým, událostem, povinnostem a možnostem uvnitř komunity. Každodenní konverzí člověk dovoluje Ježíši Mistru, aby v něm působil tak, aby člověk chtěl to, po čem touží on, myslel tak, jak myslí on, a miloval tak, jak on miluje. Připomeňme si paulínský životní program, se kterým se setkáváme každý den vedle svatostánku: „Nebojte se. Já jsem s vámi... Mějte kající srdce.“ (Jde o tři věty, které naleznete napsané na zdích ve všech kaplích celé Paulínské rodiny: Nebojte se, já jsem s vámi. Odtud chci přinášet světloMějte kající srdce.) Snad nejsou vyryty jen do studeného kamene zdí, ale do srdcí z masa.

Výše uvedený nadpis by se dal interpretovat také jako: „Říkat ano komunitě prostřednictvím obrácení.“ Rád bych zároveň uvedl své osobní přesvědčení. Obojí: „já“ ani „komunita“ nejsou skutečnosti, které by stály proti sobě v opozici. Ve skutečnosti mohou jít obě ruku v ruce a může být osvobozující zakusit během života, že „každý den po malých krůčcích“ celé „já“, mysl-vůle-srdce, myslí, jedná a miluje spolu s Trojicí, Pravdou-Cestou-Životem, že „já“ kráčí v souladu s ostatními navzdory různorodosti, že „já“ myslí nejprve na Boha, pak na druhé a nakonec na sebe a že „já“ může popravdě vyznat: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“

Autorem článku je Celso Godilano SSP, člen Společnosti sv. Pavla 

 

 
 
Nahoru