15.05.2014, kategorie: Titulní stránka

Gulagy...

Gulagy...

Když jsme dokončovaly knihu S Bohem v Rusku, pomohl nám s odbornými korekturami Štěpán Černoušek, předseda občanského sdružení Gulag.cz, rusista, cestovatel a publicista. Přebíráme část rozhovoru, která vyšla na ihned.cz.

Nikdo přesně neví, kolik vězňů prošlo sovětskými gulagy. Odhady hovoří o patnácti až osmnácti milionech lidí, nejméně 1,6 milionu z nich nepřežilo. Putinův režim není zkoumání gulagů nakloněn, skupina Čechů po nich přesto už několik let pátrá.

Činnost českého sdružení a jeho výpravy do lágrů v sibiřské tajze jsou ojedinělé. Bádání na téma gulagu nemá teď v Rusku velkou podporu. "Není to sice zakázané, ale zároveň tomu není současný režim nakloněn. Putin říká, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století a že Stalin byl dobrý manažer," tvrdí Štěpán Černoušek.

V Rusku byly tisíce gulagů. Proč jste začal před pěti lety navštěvovat zrovna ty podél Mrtvé trati?

Setkaly se přitom tři moje záliby. Mám rád železnice, baví mě cestovat do odlehlých částí Ruska, což praktikuji už asi dvacet let, a zajímám se o gulag. Byl jsem se podívat i v oblasti Kolymy na Dálném východě, kde byly největší lágry. Nejvíc mě ale zaujala Mrtvá trať, kam se pořád vracím, protože jsou tam opuštěné a relativně zachovalé tábory gulagu v takovém stavu a množství, v jakém se jinde nevyskytují.

Co se stalo s lágry na jiných místech Ruska?

Buďto je opustili a zničili sami vězni, nebo se postupem času staly součástí měst či výrobních závodů. Některé tábory rozebrali lidé z okolních vesnic. Těch, které se zachovaly jako na Mrtvé trati, není mnoho. Jsou totiž obtížně dostupné, zejména ty ve východní části, ve velmi odlehlé neobydlené oblasti. Nejbližší vesnice nebo města jsou od nich vzdálena sto až dvě stě kilometrů.

Navíc po Stalinově smrti byly tyto lágry narychlo opuštěny, také díky tomu se zachovaly. V jednom z táborů jsme dokonce našli na dveřích nápis: "5. května 1953 je den osvobození pro dvě stě lidí z tohoto baráku." Stalin zemřel 5. března, takže to šlo velmi rychle. Třeba lokomotivy, které nešlo odvézt, byly rozřezány autogenem a zůstaly na místě. Díky překotnému opouštění táborů tam dodnes zůstala také spousta zachovaných písemností.

Jaké například?

V barácích pod pryčnami, podél stěn v sutinách nebo i v kamnech jsme našli zmačkané dopisy, útržky zápisků. V jednom administrativním baráku, kde se vedlo účetnictví stavby a chodu lágru, jsme zase objevili kartotéku vězňů, osobní spisy, pracovní výkazy, prostě spoustu věcí, ze kterých se dá poskládat mozaika života v táboře. A přitom je to pořád zlomek toho, co by se asi dalo najít, kdybychom měli víc času a pořádné archeologické vybavení.

Jak vypadal život v táboře?

Vězni, kteří sepsali vzpomínky, a to nejen ti z Mrtvé tratě, se na jednom shodli: přežít se dalo pouze tehdy, když se z vězně alespoň na čas stal tzv. pridurok - člověk pro pomocné táborové práce. Zajišťoval třeba dřevo na topení v baráku, pomáhal v administrativě či nemocnici, holil vězně. Takové práce byly spásou, protože se člověk vyhnul dvanáctihodinovým šichtám v padesátistupňovém mrazu. Nesplnění často nesmyslné denní normy znamenalo snížení už tak minimálních přídělů potravin. To se dlouhodobě nedalo vydržet, a vězni umírali hlady, vyčerpáním, na různé nemoci.

Co se s nimi stalo po uzavření táborů?

Byli převeleni na jiné stavby gulagu nebo i předčasně propuštěni, což se ale většinou netýkalo politických vězňů. Těm se trest nezkracoval. Někteří odešli do Norilsku, kde budovali obří doly na nikl a platinu, jiní putovali na jiné stavby gulagu nebo zůstali ve vyhnanství v rámci osídlování odlehlých oblastí.

Nezkrácený rozhovor s mnoha dalšími odkazy: http://life.ihned.cz/lide/c1-61989980-patrani-po-historii-gulagu

 

 
 
Nahoru