09.07.2014, kategorie: Titulní stránka

Exhortace, dialog s papežem a meruňky

Exhortace, dialog s papežem a meruňky

Měli jste při četbě exhortace Evangelii gaudium pocit, že kromě tužky a zvýrazňovače byste nepohrdli ještě nějakou sekundární literaturou, která by vám pomohla lépe obsáhnout široké myšlenkové obzory papeže pocházejícího z jiného kontinentu? Až překvapivě užitečná je v tomto směru nevelká knížka U mne je vždy otevřeno. Výjimečný rozhovor, který s papežem Františkem v srpnu 2013 vedl jezuita Antonio Spadaro, je zde doplněn o zajímavé zákulisní informace a o mnohé odkazy na papežovy promluvy nebo již vydané biografie. Avšak tento zdánlivě velmi různorodý materiál je uspořádán do velmi čtivého celku, takže máte dojem, že taky sedíte s papežem Františkem u jednoho stolu a povídáte si.

Můžete mu spolu s otcem Antoniem položit například otázku: „Svatosti, jak je možné hledat a nacházet Boha ve všech věcech?“

Na ni papež odpovídá: „Existuje pokušení hledat Boha buď v minulosti anebo v budoucnosti. Bůh je zajisté v minulosti, protože je ve stopách, které zanechal. A je také v budoucnosti jakožto příslib. Ale takříkajíc »konkrétní« Bůh je dnes. Proto nám nářky nikdy, nikdy nepomohou nalézt Boha. Dnešní nářky nad tím, kam se ubírá »barbarský« svět, někdy vedou k tomu, že se v církvi rodí touhy po pořádku, chápaném jako pouhé zakonzervování, jako pouhá obrana. Ne! Boha je třeba potkávat v současnosti.“

„Bůh se projevuje v historickém zjevení, v čase. Čas zahajuje procesy, prostor je krystalizuje. Bůh se nachází v čase, v probíhajících procesech. Není dobré dávat přednost prostorům moci před dobami trvání procesů, byť jsou tyto doby někdy dlouhé. My musíme spouštět procesy, spíš než obsazovat prostory. Bůh se projevuje v čase a je přítomen v dějinných procesech. Proto máme dávat přednost takovým formám jednání, z něhož se rodí nové dynamiky. A to vyžaduje trpělivost, čekání.“

„Potkávání Boha ve všech věcech není nějaké empirické objevování. Když toužíme po setkání s Bohem, chtěli bychom jej koneckonců ihned empiricky uchopit. Tak ale není možné potkat Boha. Člověk potkává Boha v lehkém vánku, jak to zakusil prorok Eliáš. Smysly, které zakoušejí Boha, svatý Ignác nazývá »duchovními smysly«. Ignác vyžaduje duchovní otevřenost pro setkání s Bohem, která je něčím víc než pouze ryze empirickým přístupem. Potřebný je kontemplativní postoj: je to schopnost vnímat, že člověk se ubírá dobrou cestou pochopení a zalíbení ve věcech a situacích. Znamením toho, že jsme na dobré cestě, je hluboký pokoj, duchovní útěcha, Boží láska a schopnost vidět všechny věci v Bohu“ (s. 105 a násl.)

Pokud byste v této chvíli chtěli papežovi něco namítnout, Antonio Spadaro to jako správný jezuita dělá také: „Jestliže potkávání Boha ve všech věcech není nějaké »empirické objevování«, a jestliže se tedy jedná o cestu četby dějin, můžeme se taky dopustit chyb…“

Jak se zdá, papež miluje rozhovory, jejichž účastníci se nebojí namítat a klást otázky a proto reaguje:

„Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždy zůstává jistá zóna nejistoty. Musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že potkal Boha, a nedotkne se ho ani náznak nejistoty, není to v pořádku. To je podle mne důležité vodítko. Má-li někdo odpovědi na všechny otázky, je to důkaz, že Bůh s ním není. Znamená to, že je falešným prorokem, jenž využívá náboženství pro sebe. Velcí vůdcové Božího lidu, jako Mojžíš, vždy nechávali prostor pochybnosti. Musí se nechávat prostor Hospodinu, ne našim jistotám. Je třeba, abychom byli pokorní. Nejistota je přítomná v každém opravdovém rozlišování, které je otevřeno potvrzení v podobě duchovní útěchy.“

„Rizikem při hledání Boha ve všech věcech je tedy snaha všechno hned přesně vyjadřovat a s lidskou jistotou a arogancí říkat: »Bůh je zde. « Tak nalezneme pouze boha podle svých představ. Správný postoj je augustinovské: hledat Boha, abychom jej nalezli a nalézat jej, abychom jej neustále hledali. Hledání je často tápavé, jak to čteme v bibli. To je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Je třeba vrátit se k 11. kapitole Listu Židům. Abrahám se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. Všichni naši předkové ve víře umřeli a pouze zdáli zahlédli zaslíbená dobra… Život nám nebyl dán jako operní libreto, v němž je všechno napsáno. Život znamená jít, kráčet, dělat, hledat, vidět… Je třeba pustit se do dobrodružství, které tkví v tomto: hledat setkání, nechat se hledat a dovolit Bohu, aby nás potkal.“

„Bůh je totiž první, Bůh je vždy první. Bůh nás předchází. Bůh je tak trochu jako mandloňový květ z tvé rodné Sicílie, Antonio, květ, který kvete jako první. Čteme to u Proroků. Boha tedy potkáváme na cestě, když kráčíme. Zde by mohl někdo namítnut, že je to přece relativismus. Je to relativismus? Je, když se to špatně pochopí jako nějaká forma neurčitého panteismu. Není, pokud to chápeme v biblickém smyslu, podle něhož je Bůh vždycky překvapením a tedy nikdy nevíš, kdy a jak jej nalezneš. Ty totiž nejsi tím, kdo stanovuje čas a místo setkání s ním. K setkání je potřebné rozlišování. Proto je rozlišování tak zásadní.“

„Je-li křesťan restauracionista, legalista a chce-li mít všechno jasné a jisté, pak nic nenalezne. Tradice a vzpomínka na minulost nám mají pomáhat k tomu, abychom měli odvahu otevírat Bohu nové prostory. Kdo v současné době stále hledá disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k věroučné „jistotě“, kdo se umíněně snaží obnovovat zašlou minulost, ten má statickou a regresivní mentalitu. Tímto způsobem se z víry stává pouze jedna z mnoha ideologií. Já mám jednu dogmatickou jistotu: Bůh je přítomen v životě každé osoby. Bůh je v životě každého jednoho. I když byl něčí život katastrofou, i když je rozbitý neřestmi, drogami nebo čímkoliv jiným, Bůh je v jeho životě. Můžeme a musíme ho hledat v každém lidském životě. I když je život člověka polem plným bodláčí a plevele, vždy je v něm i prostor, na němž může vyklíčit dobré semeno. Je třeba důvěřovat Bohu...“(s. 107 a násl.)

Tolik malá ochutnávka z knížky, která se vejde do každého letního batohu či zavazadla, ačkoli se za ni nemusí stydět ani intelektuální knihovna. Nemusíte se přitom bát, že byste si zkazili letní dovolenou nějakou „suchařinou“. Naopak, možná i vám bude chutnat po meruňkách podobně jako autorovi, který v závěru dodává: „Papež František si v jedné chvíli všiml, že mi vyschlo v ústech. Zeptal se mě, co chci radši: meruňkový džus, nebo limonádu. Překvapila mě neobvyklá alternativa. Vybral jsem si meruňkový džus a myslel jsem si, že papež někoho zavolá, aby ho přinesl. Ale on vstal, přinesl sklenici, ubrousek, lahvičku meruňkového džusu a nalil mi. On si dal limonádu. Přiznávám, že jsem nikdy nějak zvlášť nemiloval meruňkový džus, ale od té chvíle mi je drahý“ (s. 152-153). Mimochodem, vždyť exhortace je taky tak trochu meruňková… Jak? Přece barvou obálky!

 

 
 
Nahoru