19.02.2018, kategorie: Titulní stránka

Encyklika o Božím otcovství (1)

Encyklika o Božím otcovství (1)
Psáno pro Katolický týdeník

Za několik dní vyjde odborně i jazykově revidované druhé české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém prostředí k tomuto dokumentu vrátit. Neuběhly totiž ani tři roky od jejího vydání v originále, a už se zdá, jako by svět na tento přelomový počin papeže už docela zapomněl.

Jelikož se o ní v době vydání hovořilo hlavně jako o „ekologické encyklice“, pokusil se ve svém příspěvku pro Katolický týdeník č. 33 Jiří Zajíc ukázat, že papež František nabízí daleko komplexnější téma.

***

Po mém soudu by se o této encyklice mělo hovořit jako o radikálním uchopení skutečnosti Božího Otcovství a důsledcích, které z něj plynou pro stvoření a náš život v něm. Dřív, než se pokusím ukázat, proč si to myslím, vypořádám se s jednou často vyslovovanou námitkou – totiž, že se papež „plete do ekologie.“

Papež zezelenal?

Aspoň tak to vidí ti „potrefení“, kteří v encyklice nalezli „dogmatizaci“ tvrzení o změně klimatu, na níž se zásadním způsobem podílí lidstvo. Lidé, jejichž prototypem je u nás Václav Klaus, vynakládají nemalé úsilí na to, aby se neustále snažili dokazovat, že nebezpečná změna klimatu, která hrozí katastrofálními důsledky (zejména nedostatkem pitné vody pro více než miliardu lidí a záplavami pobřeží oceánů v důsledku tání ledovců), je do jisté míry zbytečným strašením a současně není ani v lidské moci s ní něco dělat. Papež ale udělal jen to, co patří do dobré tradice katolické církve: respektuje stanovisko rozhodující většiny vědecké komunity. Nic „nedogmatizuje“, jen po pravdě konstatuje: Existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému. Je pravda, že existují jiné faktory (jako vulkanická činnost, variace oběžných drah a zemské osy, solární cyklus), ale četné vědecké studie ukazují, že větší část globálního oteplování posledních desetiletí je způsobena velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný) vznikajících především z lidské činnosti. (čl. 23) Pátá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny, který sdružuje špičkové odborníky z celého světa, uvádí v roce 2014 jasně: Lidský vliv na klimatický systém je evidentní. Je extrémně pravděpodobné, že vliv člověka byl dominantní příčinou pozorovaného oteplení od poloviny 20. století. Tomu, kdo by chtěl tato tvrzení znevážit poukazem, že je to jen „pravděpodobné“, nikoliv ale „jisté“, doporučuji, aby si u Raymonda K. Poppera našel, jak je to s jistotou přírodních věd.

Jednota stvoření

Papež ve své encyklice hojně cituje své předchůdce, zvláště Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Člověk si tak snadno může říkat: Cožpak jsem to u nich přehlédl? Jak to, že už tam jsem si nevšiml těchto zásadních vyjádření, která tak jasně pojmenovávají bolesti našeho světa a současně ukazují, kudy vede cesta k jejich léčení? Jako již mnohokrát před tím se ukazuje, že síla současného papeže tkví podstatně v tom, jak tradiční myšlenky křesťanství dokáže překvapivě nově spojit do logické, nevyumělkované stavby, nepřetížené teologickým brněním a doplnit několika dobře vybranými důrazy a trefnými vyjádřeními, aby vyniklo to, co bylo sice dávno „po ruce“, ale zůstávalo povětšinou nepovšimnuto.

Prvním nepřehlédnutelným a mistrovsky – i s podporou sv. Františka z Assisi – v encyklice vyjádřeným důsledkem všeobecného Božího Otcovství je jasné uznání podstatné jednoty stvoření. Světa chápaného jako mistrovského díla této otcovské lásky, na jehož dotvoření jsme přizváni. To se nám ovšem může podařit jen tehdy, když nás pronikne skutečný duch bratrství a sesterství: V první řadě s sebou dané obrácení nese vděčnost a uznání, že svět je dar obdržený z Otcovy lásky. Zahrnuje také laskavé vědomí toho, že nejsme separováni od ostatních tvorů, ale že s ostatními bytostmi světa tvoříme nádherné všeobecné společenství. Věřící nazírá svět nikoli zvnějšku, ale zevnitř, přičemž uznává vazby, jimiž jej Otec spojil se všemi bytostmi (220) Čteme-li evangelium, kde Ježíš mluví o ptácích a říká, že „ani jediný z nich není u Boha zapomenut“, můžeme s nimi zacházet špatně nebo jim ubližovat? Zvu všechny křesťany, aby (tato jejich) vlastní konverze pronikla i do vztahů k ostatnímu stvoření a okolnímu světu a probouzela ono subtilní bratrství s celým stvořením, které svatý František z Assisi tak oslnivě prožíval.(221).

Tato jednota není nějakým romantickým blouzněním, nýbrž nejskutečnější realitou, pro niž ovšem tradiční katolická zbožnost na Západě ztratila porozumění, takže nám ji svým způsobem připomínaly spirituality východu včetně pravoslaví. Navíc se ale papež s citlivou pozorností spolehlivě vyhýbá podezření z panteismu, v němž zaniká rozdíl mezi Tvůrcem a stvořením a tím i možnost onoho partnerství, jež vyrůstá ze svobody a současně na nás klade zodpovědnost, vůči níž zatím zásadně selháváme: Říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“, je více než říci příroda, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Stvoření může být chápáno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.(76) Cílem cesty veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, osa všeobecného zrání. Takto přidáváme další argument k odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné vlády člověka nad ostatním stvořením. Konečným účelem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde vzkříšený Kristus objímá a osvěcuje všechno. Člověk obdařený inteligencí a láskou je přitahován Kristovou plností, je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho Stvořiteli.(83)

Dokončení za týden.            

 

 

 
 
Nahoru