01.11.2015, kategorie: Titulní stránka

Dvě zamyšlení k "věrným zemřelým"

Dvě zamyšlení k "věrným zemřelým"
Naděje tváří v tvář (Paulínky 2007)

Z drobné knížky, která vyšla již dříve, jsme si zatrhly dvě myšlenky... 

***

Ten, jehož miluješ, umírá, pomoz mu žít! Je tato věta rozporuplná, anebo přináší úžasnou naději? Sdělení, že někdo z našich blízkých či dokonce my sami, je nevyléčitelně nemocen, že brzy zemře,je velmi bolestné a často nesnesitelné. Následné události nás vykolejí, zcela naruší chod našeho života. Autorka vychází z vlastních zkušeností, které získala při doprovázení umírajících. Přináší několik rad, jak čas umírání, který odhaluje zásadní věci života, lépe prožívat.

Pokaždé, když trpíme, a příležitostí k tomu není nikdy málo, stačí otevřít oči a pohledět na svět a lidi kolem. Pokud jsme ochotni prožívat vše ve spojení s Kristem, se srdcem k Němu obráceným, pak se i my účastníme tajemství kříže a vzkříšení. Jedno bez druhého je nemyslitelné. Jen utrpení, které je možné prožít otevřeně pouze skrze tajemství kříže a vzkříšení, nám otevře cestu k životu nejvyššímu, životu věčnému, tj. ke spáse. Právě prostřednictvím onoho tajemného duchovního bohatství, jehož plody nám není vždy dáno vidět, může utrpení dojít smyslu. Ne snad, že bychom utrpení pro ně samotné vyhledávali, ale že je, jakmile se objeví, postupně přijímáme. Ne že se mu podrobujeme, ale že je prožíváme ve víře, ve spojení s Kristem, který zemřel a byl vzkříšen. Musíme přečkat čas vzpoury, která se dostaví jako reakce na to, co nás potkalo, reakce na naše ztráty a na to, že už nikdy nebudeme tím, čím jsme byli až doposud, tím, čím jsme chtěli být nebo v co jsme doufali, že jednou budeme. Musíme přečkat všechen ten čas, abychom se postupně vyrovnali s novou situací, s utrpením a velkou zranitelností, abychom se obrátili ke Kristu ukřižovanému. To vše je samozřejmě mnohem jednodušší napsat než prožít. Je to však vnitřní, navýsost osobní cesta, je to rozhodnutí, k němuž můžeme dospět. Je to možnost, která se nabízí každému, ale nikomu není vnucována. Rozhodnout se pro ni může pouze a jedině každý sám. Je to projev víry a naděje, který nás vyvede ze samoty, v níž se tak snadno necháváme věznit svým utrpením.

Jakmile se jednou vyrovnáme se svým utrpením, přijmeme skutečnost, že jako muž či žena tělesně scházíme, snadněji se přiblížíme k těm, kteří nás obklopují a chtějí nám pomoci. A i my jim tak svým způsobem dáme něco ze sebe sama. Tak o tom podávají svědectví… 

***

„V Něm není hradby odloučení. Ti, kteří se zdají být vně, i ti, kteří jsou cizí, i ti, kteří jsou v dalekých zemích, i ti, kteří jsou za závojem smrti, ti všichni, všichni jsou v Něm přítomni, protože On je Život všech a každého. Skrze Něho jsme spolu beze slov spojeni v hloubi našeho bytí, které se ostatně rodí jen v jeho Světle.“ Maurice Zundel, Ticho, slovo života 

 
 
Nahoru