20.11.2013, kategorie: Titulní stránka

Dvacet let Dcer sv. Pavla

Dvacet let Dcer sv. Pavla
v České republice

Dnešním dnem na nějaký čas přerušujeme naše putování po událostech spjatých s prvními roky Paulínské rodiny před 100 lety, abychom naši pozornost přenesli do roku 1993. Blížící se 8. prosinec je totiž důležitý pro pražskou komunitu Dcer sv. Pavla. Letos tomu bude už 20 let, kdy do ČR přišly první sestry misionářky. Jednou z nich byla s. Cristina Zara, kterou jsme požádaly o rozhovor.

Jak se stalo, že jsi opustila rodnou Itálii a přijela do Prahy? Po věčných slibech jsem působila 22 let v naší filmové agentuře Sampaolofilm. Pak jsem v roce 1991 odešla do Sassari na Sardinii jako představená. Tady mne jednou navštívila naše provinční představená a řekla mi, abychom se modlily, protože generální představená by ráda poslala dvě sestry do Prahy. Rok se nic nedělo, ale poté byl všem sestrám představen projekt deseti nových fondací: mezi nimi i Praha a Moskva. V srpnu jsem dostala od generální představené dopis, kde se mne ptala, zda bych šla do Moskvy. Odpověděla jsem, že jsem k dispozici, že se jen obávám příliš velké zimy, která v Rusku je. A tak do Moskvy šla sestra Joseph a já místo ní do Prahy.

Proč právě ČR patřila mezi desítku vybraných nových míst? Byly jsme pozvány kardinálem Vlkem právě pro naše charisma. Když jsme hledaly český název pro naše nakladatelství podle italského „Paoline“, zdálo se, že to bude „Pavlínky“ od jména Pavel. Ale on navrhl vyjít z latinského slova Paulus, a tak jsme v ČR známy jako Paulínky.
Kdo s tebou tenkrát ještě přijel? Mezi prvními misionářkami byla ještě s. Rosanna a také s. Isidora ze španělské provincie, která s námi hned neodletěla, neboť dokončovala v Římě teologická studia a přípravu na věčné sliby. Proto jsme 8. prosince 1993 odcestovaly jen já a s. Rosanna. Po našem příjezdu nás čekal sekretář otce kardinála, aby nás vzal na oběd s kardinálem Vlkem. Poté nás ubytovali u šedých sester v Bartolomějské ulici. U sester jsme zůstaly až do června 1994. Pak jsme se přestěhovaly na Karlovo náměstí. Ve Vršovicích jsme tenkrát otevřely první sklad pro distributory, knihkupectví jsme hned neměly.

Jaké byly první dny vašeho pobytu v Praze? Na začátku jsme chodily po městě, dívaly se, jak lidé žijí, jaké knihy se vydávají, jaká jsou knihkupectví. Potkávaly jsme se s „lidmi od knížek“: nebylo to hned snadné, měli z nás strach, že jsme přišly se spoustou peněz a teď ovládneme trh. Ale to bylo jen na počátku, pak nás naopak překvapili velkou otevřeností. My nepřišly „dělat kšeft“, ale přinášet evangelium. Řekly jsme si, že první titul, který vydáme, musí být evangelium. Jinak jsme se necítily být „nad“, ale „po boku“ lidu, ke kterému nás Pán poslal. Na začátku to vlastně byla léta ve skrytosti.
Co se ti vybaví, když se nyní ohlédneš? Já jsem se vždy cítila být malým semínkem pro český národ, který jsem si zamilovala. Raduji se, když teď vidím, jak pomalu roste to, co bylo kdysi zasazeno. Kéž Bůh napomáhá tomuto dílu, které on sám započal. V ČR jsem také zažila zkušenost „prvotní církve“. Viděla jsem, jak milost Boží působí, jak silná je víra těch, kteří skutečně potkali Boha a vyznávají ho. V Itálii jsou mnozí jen nedělními katolíky, ale v Praze jsem viděla i ve všední den plné kostely.

Na koho konkrétně vzpomínáš? Na otce kardinála, který nás představil dalším lidem z oblasti knižního nakladatelství a který „dohlížel“ na naše první kroky. A byl to on, kdo slavil první eucharistii v naší kapli a „zanechal nám doma Ježíše“. Druhým „andělem“ (tehdy ještě seminarista) byl Angelo Scarano. Byl stále k dispozici a díky němu se nám podařilo alespoň trošku zvládnout češtinu. Mezi další, kdo nám pomohli začít s apoštolátem, byl otec Fatka z KNA a také další nakladatelé a distributoři, v oblasti filmu pan Václav Marisko z ADV studia a také členky hnutí fokoláre.

Nějaký vzkaz na závěr? Cítila jsem se mezi vámi velmi dobře a jen Bůh ví, s jakou bolestí jsem se vracela zpátky do Itálie. Ještě dnes se raduji ze všech přátelství a dobrých lidí, které jsem v ČR potkala a kteří nám jakýmkoliv způsobem pomohli. Také doufám, že vám budou darována nová povolání. Vždy, když slyším nebo vidím ve zprávách něco z ČR, bije mi ještě teď srdce radostí a bolestí zároveň.


Na závěr zbývá jen dodat, že zveme na mši sv. do kostela sv. Petra na Poříčí, kde 8. prosince od 10:30 společně s místní farností a otcem kardinálem Vlkem poděkujeme za uplynulých dvacet let. Sestru Cristinu jsme z Říma pozvaly také! 


 
 
Nahoru