03.06.2014, kategorie: Titulní stránka

Duch Boží

Duch Boží
zamyšlení Benedikta XVI.

Vybíráme ze 3. kapitoly knihy Radost z víry od emeritního papeže Benedikta XVI.

Ten, kdo jako křesťan věří v Ducha Stvořitele, si uvědomuje skutečnost, že nemůžeme světa užívat nebo zneužívat tak, jako kdyby se jednalo o prostý materiál, s nímž bychom mohli nakládat zcela podle své vlastní libosti. Stvoření tedy musíme nahlížet jako dar, který nám byl svěřen ne proto, abychom ho zlikvidovali, nýbrž proto, abychom z něho učinili Boží zahradu, což bude také zahrada pro člověka. Když stojíme před mnoha formami zneužívání Země, která se v dnešním světě odehrávají, jako bychom slyšeli úpění tvorstva, o němž hovoří svatý Pavel (srov. Řím 8, 22). Začínáme tak chápat slova Apoštola, že totiž stvoření netrpělivě čeká na to, až se zjeví Boží synové ve slávě, neboť tak stvoření dojde svého osvobození a dosáhne svého plného lesku. My chceme být takovými syny Božími, na něž tvorstvo netrpělivě čeká. Takovými vskutku můžeme být, protože při křtu nás Pán svými syny doopravdy učinil. Ano, tvorstvo a dějiny od nás mnohé očekávají, čekají na muže a ženy, kteří budou doopravdy Božími syny a dcerami a budou se podle toho také chovat. Když se zahledíme do minulosti, vidíme, jak kolem klášterů tvorstvo opravdu prosperovalo, jak probuzení Božího Ducha v lidských srdcích dovolilo, aby se projevil jas Ducha Stvořitele i na zemi. Tento jas byl zatemněn a někdy dokonce téměř uhašen lidským barbarstvím a dychtěním po moci. Kolem svatého Františka došlo opětovně k témuž projasnění, které se odehrává všude tam, kde Boží Duch vstupuje do lidských duší. Tohoto Ducha náš hymnus kvalifikuje jako světlo, lásku a sílu. Tak jsme nalezli první odpověď na otázku, čím by mohl být Duch svatý, co působí a jak bychom mohli dospívat k jeho poznávání. On nám vychází v ústrety prostřednictvím stvoření a zejména díky jeho nádheře. Nicméně dobré Boží stvoření bylo v průběhu dějin lidí poskvrněno nesmírným množstvím špíny, kvůli čemuž je velmi obtížné, pokud ne téměř nemožné, rozpoznávat v něm odlesk jeho Stvořitele, i když při pohledu na západ Slunce nad mořem, při pohledu na velebnost hor, při pohledu na rašící kvítek a při podobných jiných zážitcích se v nás téměř spontánně probouzí vědomí ohledně existence moudrého Stvořitele.

Prostřednictvím Ježíše Krista tedy můžeme „pohlížet do Božího nitra“. Jan ve svém evangeliu to vyjadřuje následujícím způsobem: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu“ (Jan 1,18). Jenomže Ježíš nás nenechal jenom pohlížet do Boží intimity, protože v něm Bůh jako by opustil svou intimitu a vyšel nám v ústrety. K tomu došlo zejména v Ježíšově životě, utrpení, smrti a vzkříšení, a také v jeho slovech. Ježíš se ale nespokojuje s tím, že nám vychází vstříc. On chce mnohem víc. Přeje si sjednocení s námi. To je také význam obrazů, jako je hostina a svatba. My nemáme o něm pouze něco vědět, nýbrž jeho prostřednictvím máme být vtaženi do Boha. Právě proto chce Ježíš zemřít a vstát z mrtvých. Od daného okamžiku se totiž již nenachází pouze na jednom určitém místě, neboť nyní jeho Duch, Duch svatý, z něho vyzařuje a vstupuje do našich srdcí, a tak nás sjednocuje se samotným Ježíšem i s Otcem, s trojjediným Bohem.

 
 
Myšlenka na den: Boží vůle je slunce, k němuž se má duše jako slunečnice neustále obracet. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru