15.02.2012, kategorie: Titulní stránka

Dopis od moře

Dopis od moře

Ke konci ledna odletěla sestra Anna z naší pražské komunity do Itálie, aby se spolu s dalšími sestrami z celého světa připravila na věčné sliby. Požádaly jsme ji, aby k zaslané fotografii z prvních dní připojila i svou první reflexi…

Moře není každý den stejné.  Někdy je poklidné a jen pár metrů od pobřeží jeho hladinu čeří drobné vlnky lemované bílou pěnou. V jiných dnech se bílá pěnová krajka lemující pobřeží rozšíří a sahá až několik desítek metrů od pevniny. Jindy voda poněkud potemní a četné hravé vlnky jakoby se spojily do několika málo úzkých protáhlých vln, které svým tvarem a pohybem evokují přípravu jablečného závinu. A když se strhne prudký vítr, dokáže rozvlnit celou mořskou hladinu, takže se všude, kam až oko dohlédne, zvedají a opět klesají nepravidelné vlny různé intenzity a různých tvarů. Voda je tehdy tmavá a já v suchu a teple za oknem uvažuji, jak to asi vypadalo, když Jonáš prchal do Taršíše.

Takové je tedy moře. Zcela jinak je tomu v našem domě obývaném 27 sestrami z těch nejrůznějších zemí světa. Marně se snažím přesně sečíst, kolik různých národností zde vlastně máme. Začínám počítat: Filipíny, Pákistán, Ekvádor, Argentina, Kongo, Japonsko, Venezuela, Itálie, Keňa, Madagaskar, Taiwan…, pak se ale zastavím. Mám sedmi sestrám z Indie přiradit indickou národnost, nebo mám jako národnost počítat každý z jednotlivých států (Kerala, Manípur, Karnátaka, Urísa, Tamilnádu)? A jak mám vyřešit „národnostní otázku“ třech sester z USA, když jedna z nich se narodila na Azorských ostrovech, druhá pochází z Číny a původním domovem té třetí je Kostarika? A jak je tomu vlastně se mnou? Mám slovenskou národnost, nicméně na seznamu sester figuruje vedle mého jména Česká republika… :-)

Nestřídá se příjemné počasí se sychravým, ani bouřka se zářivým sluncem. Konstantním klimatem je klidná přátelská atmosféra, která nezřídka propuká do výbuchů veselého smíchu v různých tóninách. Před příjezdem jsem si kladla otázku, jak dlouho nám asi potrvá, dokud se pořádně seznámíme. Jak si porozumíme, když některé z nás se učily italsky pouze pár měsíců? Budeme si dlouho zvykat na kulturní vzdálenost jaká je například mezi Ekvádorem a Pákistánem? Moje obavy se prokázaly jako zbytečné. Osvojení si všech 26 jmen, z nichž jen málokteré bychom nalezli v našem kalendáři, mi sice pár dnů trvalo, avšak trapné ticho u stolu, kdy nikdo z přítomných neví, o čem by se dalo spolu bavit, bylo už v prvních dnech nedostatkovým zbožím. Společné charisma, které sdílí Dcery sv. Pavla na celém světě, opravdu není pouze souhrnem informací, které jsme se všechny poctivě naučily, nýbrž něčím, co naplňuje naše srdce a proniká naši mentalitu takovým zásadním způsobem, že i když pocházíme z těch nejrůznějších koutů světa, cítíme se být skutečnými sestrami. Naše příprava na věčné sliby se teprve začala. Kdoví, možná ještě nastanou složitější chvíle. Může se stát, že nás ještě čekají bouřlivé výměny názorů. Jsem si však jistá, že už tyto první týdny prokázaly, jaký je základní tón, který rozeznívá struny našeho života, nezávisle od toho, odkud nás Hospodin povolal, a do jaké země nás ještě pošle: „Už není Žid anebo Řek, už není Pákistánka nebo Japonka, už není Evropanka nebo Afričanka…všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (srov. Gal 3,28).

s. Anna FSP

 

 

 

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies