14.09.2014, kategorie: Titulní stránka

Díky Boží Prozřetelnosti

Díky Boží Prozřetelnosti
S Bohem v Rusku v Knihovničce Proglasu

Se jménem Waltera Ciszka se pravidelným posluchačům Proglasu možnávybaví jeho kniha On mne vede, která vyšla na počátku devadesátých let minulého století a kterou jsme před několika lety uváděli v rubrice čtení na pokračování.  Jedná se o strhující svědectví kněze, který za války strávil několik let v proslulé moskevské věznici Lubjanka a v tomto otřesném prostředí udržel, upevnil a prohloubil svůj vztah k Bohu a věrnost svému kněžskému povolání.

Nakladatelství Paulínky nabízí nyní další část Ciszkova příběhu, který vychází pod názvem S Bohem v Rusku. Podtitul 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech vystihuje obsah tohoto nevšedního díla. Jedinečného proto, že jeho autor navzdory krutému mnohaletému věznění v těžko snesitelných podmínkách nikdy neztratil ze zřetele důvod, proč se v tomto prostředí ocitl: dobrovolně z lásky ke Kristu a církvi a ze soucitu vůči sovětským lidem, kteří po bolševické revoluci přišli o své biskupy a většinu kněží, katolických i pravoslavných.

Walter Ciszek, narozený v roce 1904 a zesnulý v roce 1984 byl synem polských přistěhovalců do Ameriky, který se rozhodl pro kněžskou dráhu, a následně jej nadchlo Tovaryšstvo Ježíšovo. Začal proto intenzivně cvičit svou vůli a pracovat na své fyzické kondici, aby byl schopen jakéhokoliv úkolu, kterým jej snad Tovaryšstvo pověří. Již jako jezuitský novic v koleji svatého Ondřeje v New Yorku byl v roce 1929 hluboce zasažen dopisem papeže Pia XI, adresovaným seminaristům.  Svatý otec v něm vyzýval mladé muže ke vstupu do nové ruské koleje v Římě, kde se klerikové měli připravovat na misijní práci v Rusku.
Ciszek vzpomíná: „Papež dále vysvětloval, jak Sověti od roku 1917 neustále zintenzivňují pronásledování náboženství, jak byli v Rusku uvězněni a posláni do koncentračních táborů všichni katoličtí biskupové, jak byly všechny semináře - katolické i pravoslavné - zavřeny nebo zkonfiskovány, jak jsou stovky farností bez pastýře a jak je zakázáno vyučovat náboženství. Svatý otec především zdůrazňoval, jak by tato obrovská země potřebovala připravené a hlavně odvážné kněze.  Ještě předtím, než otec představený dočetl dopis, něco se ve mně hnulo. Věděl jsem, že jsem dospěl ke konci dlouhého hledání. Byl jsem přesvědčen, že Bůh mne konečně vyhledal, odpovídá na mé dávné přání a odůvodňuje všechny mé zápasy.“ Řádoví představení projevili pochopení pro toto misijní povolání a Walter je po dokončení základních studií vyslán v létě roku 1934 do Říma, kde v koleji Russicum dokončil své vzdělání, naučil se několik jazyků a osvojil si také východní liturgii. Kněžské svěcení obdržel v červnu 1937 ve východním ritu s výsadou sloužit podle potřeby i v ritu latinském.  V listopadu 1938 jej představení vyslali do živé a lidnaté farnosti polského městečka Albertin, které dnes patří Bělorusku. Otec Ciszek tedy zahájil své požehnané pastorační působení na polském území, které o něco později zabral Sovětský svaz. Netušil, že tak brzy vypukne válka a jeho farnost se ocitne v sovětské okupační zóně a on sám bude na Ukrajině zatčen NKVD jako údajný vatikánský špion. Začíná jeho strastiplná pouť po sovětských vězeních a lágrech, vylíčená v jeho knihách. Píše o zimě a hladu, samotkách i přeplněných kobkách, o výsleších i nesmyslně strávených týdnech, kdy si jej ve vězení nikdo ani nevšiml. Popisuje své vyšetřovatele a strážné i spoluvězně, zloděje a vrahy i lidi nevinné, zavřené z nesmyslných důvodů a na základě absurdních obvinění či etnického či rodinného původu. 

Každý, kdo četl Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Souostroví gulag slavného spisovatele Aleksandra Solženicyna, najde i v Ciszkově díle známá fakta o hrůzách, hladu, teroru a nelidských poměrech v sovětských nápravných zařízeních, kde se využívala těžká práce novodobých otroků. Kriminály i pracovní lágry a podmínky v nich popisují oba shodně, způsob jejich podání se ovšem liší. Solženicyn, kterého zavřeli jako frontového důstojníka pro jakýsi neopatrný výrok, nezapře v sobě spisovatele. Ve svém úctyhodném díle sepsal zevrubné dějiny sovětských lágrů a navíc systematicky shromáždil také otřesná svědectví mnoha spolutrpitelů. Walter Ciszek, který při svém poslání misionáře utrpení vědomě a dobrovolně riskoval, popisuje pouze to, co viděl na vlastní oči a prožil na vlastní kůži. A popisuje to způsobem výstižným, avšak záměrně jednoduchým, k němuž uvádí tento důvod:

„Po třiadvaceti letech pobytu v Sovětském svazu, z nichž patnáct jsem strávil ve vězeních nebo v sibiřských pracovních táborech, mi byly kladeny především dvě otázky: Jaké to bylo? A jak jste to dokázal přežít? Ptalo se mě tolik lidí, až jsem konečně souhlasil a napsal tuto knihu. Nejsem ale žádný velký vypravěč a navíc toto utrpení sdílely i tisíce jiných lidí, kteří přežili. Vždy jsem odmítal považovat své zážitky za něco zvláštního. Z úcty k těm ostatním se pokusím zaznamenat příběh oněch let čestně a prostě, aniž bych něco skrýval nebo vyzdvihoval. Pokusím se zcela jednoduše vyprávět, jak to všechno bylo. Ale přesto si nejsem jist, zda příběh sám o sobě jasně odpoví na dvě těžké otázky: Jak jste dokázal přežít? Pro mne je odpověď prostá: Díky Boží Prozřetelnosti. Nemám na mysli pouze skutečnost, že o mne Bůh pečoval. Chci říci, že mne k těm rokům na Sibiři povolal, připravil mne na ně a pak mne tam i chránil. Jsem o tom přesvědčen. Jeho ruku jsem cítil na každém kroku."

Walter se věrně modlil zpaměti denní modlitby církve, i když trpěl hladem, protože dostával při těžké práci za hlubokého mrazu v sibiřských dolech jenom půl litru polévky, 20 deka chleba a dvě lžíce kaše na den. Využíval každé příležitosti, aby mohl tajně sám nebo s jinými uvězněnými kněžími sloužit mši svatou. Při vycházkách zpovídal spoluvězně, dával exercicie a provázel věřící svým požehnáním a dodával jim odvahy. Důvěřoval svému Pánu, když musel žít a jednat s vrahy a zloději, kteří nemilosrdně mlátili a olupovali politické spoluvězně. Prostředí v lágrech bylo skutečně drsné: „Zloději mezi sebou udržovali přísný kastovní systém. Někdy po ránu, když jsme vycházeli z baráku, jsme klopýtli o mrtvé tělo tvrdé jako kámen. Zloději si mezi sebou vyřizovali staré účty a pohřbívání nechávali na pracovním oddílu. Jednou večer přišel jeden zloděj z vedlejšího baráku a dostal se do sporu s vůdcem bandy zvaným Ataman, který ho začal častovat šťavnatými výrazy. Příchozí prudce odhalil kazajku a odhalil hruď, aby ukázal, že se Atamana nebojí. Ještě gesto nedokončil a Ataman vytáhl z kabátu nůž a plnou silou mu jej vrazil do obnažené hrudi. Chlap bez hlesu klesl k zemi. Ataman vytáhl nůž, otřel ho o kazajku a řekl svým mužům, aby ho vyhodili na sníh. Z té scény se mi udělalo špatně, ale všichni ostatní zhltli svůj večerní příděl a pak se usadili k rozhovoru nebo ke kartám. Muž naštěstí incident nakonec přežil.“

Ciszek prožíval tyto a podobné scény, ale neodvracel se od těchto lidí, kteří věděli, že je kněz, Američan, který přijel do jejich vlasti pomáhat křesťanům. Někteří ze zločinců se naučili obracet se k Bohu v modlitbě a přijímali svátosti a dokonce Waltera chránili před ostatními. Ve Walterově příběhu je velmi mnoho světlých míst: díky intenzivnímu vztahu s Bohem dokázal vycházet prakticky se všemi a vykonávat těžkou práci, přitom však sloužit v utajení jako duchovní.  Získal mnoho přátel v sibiřských táborech i později ve vyhnanství a po mnoha letech mu bylo dopřáno vrátit se za neobvyklých okolností do vlasti mezi spolubratry, kteří jej dávno považovali za mrtvého.

Ciszkovy vzpomínky se čtou bez přestávky, poněvadž obsahují pravdivé svědectví
o statečnosti, tvrdé práci, solidaritě, nebezpečí, úzkosti i důvěře v Boha, o neuvěřitelných zkouškách a utrpení, o přátelství a blíženecké lásce, která se dokáže obětovat pro druhé. A myslím, že nejvýstižněji to vyjádřil jeden z jezuitů, šéfredaktor časopisu Amerika, který otce Waltera přivítal po letech na newyorském letišti: „Vy, kteří čtete tuto knihu, máte vzácnou výsadu sdílet a naslouchat zážitkům člověka, který se vrátil z údolí stínu smrti. Vrátil se nám z dolů a vězeňských táborů na Sibiři - vlasy téměř bílé, ruce zhrublé prací horníka a mechanika, avšak nezlomený, s nevymytým mozkem a se srdcem plným soucitu s lidmi, jimž jako kněz zasvětil celý svůj dospělý život. Jistě mu vyjádříme chválu, ale on ji nežádá. Chce jen, abychom se Pokusili se nahlédnout smysl toho, co sám s Boží milostí podstoupil, totiž cenu života prožitého jako svědectví, že láska Kristova nezná hranic.“

Použitá ilustrační fotografie z webu: gulag.cz, který obsahuje virtuální prohlídku po ruském gulagu (ne po tom, kde žil autor knihy, ale v podobném).

Audio záznam:

 

 
 
Nahoru