16.06.2013, kategorie: Titulní stránka

Den otců

Den otců

Tuto neděli se slaví Den otců. My vám chceme v tento den představit Boha Otce a náš vztah k Němu...

 

Recenze na knihu Jean-Claude Sagneho: Bůh, náš Otec. Život Božích synů jako cesta uzdravení

Nabídka křesťanské duchovní literatury je velmi bohatá, a tak není divu, že se čtenář často orientuje při výběru titulu buď podle jména autora, nebo hledá konkrétní „předmět“ svého zájmu, tedy např. duchovní cvičení, uvedení do motlitby atd.

Kniha s názvem Bůh, náš Otec, s podtitulem Život Božích synů jako cesta uzdravení by tak mohla ujít pozornosti snad i proto, že jméno jejího autora není u nás příliš známé. Francouzský dominikán Jean-Claude Sagne (1936–2010) je ovšem autorem, který s neobyčejnou lehkostí a přitom hlubokou teologickou erudicí uvádí čtenáře do nejhlubších tajemství křesťanství, v případě této knihy do hlubin vztahu Boha Otce a Syna, resp. do tajemství Trojice. Zároveň nám osvětluje, co z tohoto tajemství plyne pro náš život, a orientuje nás na uchopení sebe sama v rozměru duchovního dětství.

Co je na této knize pozoruhodné? Samozřejmě samotné téma, jímž se zabývali teologové od nepaměti. Ale je to zejména způsob, jakým autor toto téma uchopuje a jak nás do něj uvádí. V tomto ohledu se jedná o skutečně výjimečnou publikaci, a to v mnoha ohledech.

Prvním, až překvapivým momentem je skutečnost, že autor promlouvá ke čtenáři bez okolků a bez přípravy, jde přímo do hloubky tajemství samotného, přitom však při četbě nepociťujeme složitost ani komplikovanost, ale ani žádné „zjednodušení“. Cítíme, že nás autor nepodceňuje, ani nepoučuje. Respekt ke čtenáři, kterým může být jak teolog, tak i člověk, který křesťanství teprve poznává nebo chce poznat, je jakýmsi „přátelským“ rámcem, který z textu vyzařuje.

(Je možné, že v pozadí tohoto „rovnocenného“ přístupu autora ke čtenáři stojí celoživotní specializace otce Jean-Claude Sagnea, který se po vstupu do dominikánského řádu a teologické formaci, završené kněžským svěcením specializoval na oblast sociální psychologie. Je ale také autorem řady publikací věnovaných křesťanské spiritualitě, modlitbě a janovským spisům. Všechny tyto oblasti jeho zájmu nacházejí svůj výraz i v koncepci této knihy.)

Druhým významným rysem je způsob práce s biblickými texty. Zaujme samozřejmost, s jakou se autor opírá o Písmo svaté. Činí tak často, s průzračnou logikou a přitom v žádném případě nemáme dojem, že by snad „vybíral“ biblické pasáže, aby jimi podepřel „své“ myšlenky. Současně ale ani nejde čistě o komentář k textům Písma. Biblický a autorský text jsou zde ve vzácné harmonii, kterou při četbě přímo pociťujeme.

Třetím aspektem je pak samotná stavba knihy, která tvoří pomyslný oblouk: začíná u Boha Otce a v závěru nás k němu přivádí skrze modlitbu a duchovní cvičení. Podle autorových slov existuje vlastně „jen jedno tajemství, které obsahuje všechna ostatní tajemství, a tím je láska Boha Otce. Toto tajemství udivuje svou prostotou: Otec je tím, který miluje, je tím, který dává. Toť vše. Otcovo jméno, které nám Ježíš přišel zjevit, toto tajemství naprosto vystihuje“.

První část Tvář Otce nám odhaluje podstatu vztahu Otce a Syna – také však Mariino duchovní mateřství a osobu Ducha – coby pouta lásky mezi Otcem a Synem.

Ve druhé části, nazvané Škola synovského života, jsme uváděni do tajemství a různých aspektů Ježíšova synovského postavení. Autor ale nepostupuje chronologicky, tj. od Ježíšova početí, dětství v Nazaretu, přes ukřižování až ke vzkříšení, nýbrž právě opačně. Při četbě postupně nahlédneme hlubokou spirituální logiku tohoto postupu. Od slávy vzkříšení přes kenozi kříže nás autor vede za dítětěm Ježíšem do Nazaretu, a dokonce skrze Janův Prolog až k samotnému počátku – principu synovství, abychom mohli pochopit naše vlastní postavení synů jediného Otce, ale také Matky – Církve.

Když takto sestoupíme až k samotnému jádru, otevře se nám třetí část knihy s názvem Být syny v synu. Zde máme možnost nahlédnout a uchopit naši vlastní synovskou identitu, která otevírá cestu ke svobodě a radosti.

Autor sám uvádí poslední dvě kapitoly třetí části jediným souvětím, které však naprosto přesně vystihuje nejen obsah kapitol, ale také způsob, jak naše synovství žít: „Modlitba Otče náš se stane podkladem, živou strukturou a směřováním (…) kapitoly o modlitbě a posléze duchovních cvičení, která budou praktickou aplikací této modlitby.“

Opět zde vidíme pro tohoto autora příznačnou přímost a samozřejmost nevysvětluje nám, že je třeba se modlit, ale uvádí nás přímo do středu modlitby a také hned do její praxe: následující duchovní cvičení jsou zaměřena na „vyvolení“, což znamená „uslyšet volání Boha Otce, jímž se k nám dnes v Ježíši osobně obrací“.

Na závěr uveďme ještě jeden rys, který dobře vystihuje určitou „jinakost“ a zvláštnost této knihy: autor nám téměř až v závěru druhé části prozradí, že ho k objevení důležitosti vstupu do duchovního dětství přivedl osobní spirituální prožitek, že prožil „velice intenzivně a velice hluboce určité zkušenosti“, a také čtenáři bez okolků a otevřeně přizná, že „až doposud (…) se modlil k Ježíši, nikdy k Otci, jedině v modlitbě Otče náš a při liturgii“. Autor svou duchovní zkušenost neuvádí v úvodu knihy, jako motivaci k jejímu napsání, ale až tam, kde nám skrze ni chce naléhavěji ukázat, že „s Ježíšem a v Ježíši objevujeme Otce v čase a podmínkách dětství, v nazaretské škole“, a že už „dítě Ježíš je vzorem, jímž nás Otec k sobě volá, každého zvlášť a všechny dohromady“. Důraz je jasně položen nikoli na vlastní prožitek, ale na jeho význam.

Ústřední trojiční téma křesťanské víry, jeho brilantní uchopení a zpracování, originalita, se kterou autor uchopuje význam Ježíšova i našeho duchovního dětství a zaměření na Boha Otce, škola modlitby a také praktická duchovní cvičení – tak by se dala velmi stručně charakterizovat kniha Bůh, náš Otec, kterou bychom rozhodně neměli mezi tolika jinými tituly přehlédnout.

Lenka Makovcová Demartini

 

 
 
Myšlenka na den: Kdy je v duši opravdová láska? Tehdy, když je v ní trpělivost a mírnost. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru