03.02.2022, kategorie: Titulní stránka

Darovaný život naplno

Darovaný život naplno
Svědectví sestry Lorenziny FSP

V uplynulém měsíci zarmoutila celou kongregaci zpráva o odchodu sestry Lorenziny  (nedožitých 102 let). Tato sestra si pamatovala ještě naše zakladatele, všechna velká díla a i ve svém věku uměla krásně vyprávět a psát. Proto ta ztráta.

Nyní, jak věříme, je již v nebeské komunitě Dcer sv. Pavla společně se svými dávnými přítelkyněmi. A představujeme si, jak se tam setkala s naší zakladatelkou Maestrou Teklou Merlo, jejíž výročí pozemských i nebeských narozenin si v měsíci únoru též připomínáme.

Když u nás zemře sestra, celá kongregace dostane dopis o jejím životě. Tentokrát – jelikož by musela vyjít menší kniha – bylo zvoleno publikovat část textu, ve kterém sama vzpomínala na své úplné začátky a první desetiletí svého života ve službě evangeliu. A na naši zakladatelku vzpomíná též hojně.

***

Dvě Dcery sv. Pavla, které právě byly v naší vesnici se svou nabídkou knih a časopisů, se obrátily na mou maminku se spontánní otázkou:

– „Paní, kolik máte dětí?“

– „Čtyři,“ odpověděla jim. „Zrovna chystám věci pro jednu ze svých holek, která pojede do Reggio Emilia do školy pro budoucí učitelky.“

– „Paní, my máme v Albě taky školu pro dívky, které chtějí být učitelky.“

– „Vážně? A jaké je u vás školné?“

Suma byla nižší než v Reggio Emilia.

– Tak ji pošlu k vám! Může studovat déle a dáte jí pořádné vzdělání.“

Tak jsem 17. ledna 1931 v doprovodu své maminky přijela do Alby. Brzy ráno jsme dorazily na náměstí svatého Pavla a vkročily jsme do kostela, který zmíněnému náměstí dominuje. Naskytl se nám pohled, který ani nedovedu popsat. Obrovský kostel byl plný kněží. Někteří klečeli v lavicích, jiní celebrovali u hlavního oltáře a u bočních oltářů. Bylo tam mnoho seminaristů a velký počet modlících se řeholních sester… Maminka odpoledne odjela domů a já jsem byla přijata mezi studentky, takzvané „Immacolatine“. Bylo mi dvanáct let.

Co bylo v Albě v roce 1931? Vůbec nic, a zároveň tam v zárodku bylo již všechno. Byl tam dům rodící se Paulínské rodiny, chrám sv. Pavla (postavený v roce 1925), komunita, modlitba, vzdělávání, studium i apoštolát: tiskárna, knihvazačství, distribuční sklad, knihkupectví, mobilní knihovny. Byly tam palety knih, které vydávala Společnost sv. Pavla a Dcery sv. Pavla. Byly tam periodické publikace a mladé sestry, které se připravovaly na odjezd do misií. Vzduch byl prodchnutý nedočkavostí a šeptalo se, že se chystají odjezdy do Brazílie.

Můj život se odvíjel mezi vyučováním, studiem, modlitbou, prací při vazbě knih, ale i hlasitou zábavou ve volném čase a volejbalem na hřišti… Pozvolna se ve mně začala ozývat touha dělat totéž, co dělaly sestry: hlásat evangelium, zvěstovat Ježíše, jít do misií do dalekých zemí… Velké nápisy, jež visely na různých místech v paulínských prostorách a poutaly mou pozornost, pronikaly stále hlouběji do mého srdce: „Sláva Bohu, pokoj lidem…“

Srdcem a duší všeho byl otec Jakub Alberione, zakladatel, a sestra Tekla Merlová, spoluzakladatelka. Stáli v čele řeholních rodin, jež dělaly první odvážné kroky na cestě svatosti a milosti. K mému prvnímu setkání se sestrou Teklou Merlovou došlo na jaře roku 1935 v Albě. V mých očích – nyní už téměř vyhaslých – je navždy zapsána její postava: milá, přívětivá, s pohledem, na který nelze zapomenout…

Po přijetí řeholního habitu na mě čekaly první zkušenosti s apoštolátem. Byla jsem poslána do vydavatelského sektoru. Vždyť na to sloužilo studium filozofie a teologie, které v naší řeholi zavedl zakladatel a jež jsem měla možnost absolvovat.

Na závěr studia měla každá absolventka připravit publikaci vhodnou k vydání. Já jsem připravila knihu Vybrané dopisy svatého Františka Saleského. Poslala jsem rukopis zakladateli a on mi jej vrátil zpět s lístečkem, na němž stálo: „A od nynějška už pero neodkládej.“ Ve skutečnosti jsem pak pero používala míň, než se původně plánovalo a víckrát jsem ho odložila na dlouhé období.

Jedna z iniciativ, která mě po víc než desítku let zaměstnávala nejen na celý úvazek, ale také na celé srdce, byly takzvané „Festivaly evangelia“ a „Dny evangelia“. Ve spolupráci se sestrami z místních komunit roztroušených po celé Itálii jsem ve farnostech a společenstvích připravovala přednášky, setkání a různé workshopy. Skvělý způsob, jak dávat lidem příležitost potkat a poznat Ježíše Mistra, Cestu, Pravdu a Život. Byla bych ráda, kdyby se to aktuálním a adekvátním způsobem dělalo i dnes.

Na Vánoce 1955 vyšlo „nulté číslo“ týdeníku Così, který začaly vydávat Dcery sv. Pavla. Několik měsíců předtím si mě zakladatel zavolal a řekl mi, abych se modlila, přemýšlela a připravila se na nový projekt – časopis pro dívky, protože budu jeho šéfredaktorkou. Je za tím neobvyklý, zajímavý a dlouhý příběh… Časopis Così pak přestal vycházet, ale vize zakladatele zůstala v platnosti. Chtěl mít Dcery sv. Pavla na pulzu komunikace, v centru aktuálního dění…

Příběh mého řeholního života v Paulínské rodině by byl neúplný, kdybych opomněla osobnost sestry Tekly Merlové, která je pro mne ikonou krásy a dobrotivosti. Nejenže jsem ji viděla a potkala, nejenže jsem jí naslouchala… Téměř třicet let jsem žila v její blízkosti: nejprve v Albě 1931–1936 a pak v Římě v letech 1938–1962. Měla jsem ji ráda a ona měla ráda mě. Měla jsem obrovskou čest doprovázet ji na dvou cestách – do Anglie a do Indie. Obdivovala jsem její mateřskou pozornost, kterou projevovala každé sestře, nasazení pro skutečné dobro každé komunity, zájem o různé evangelizační iniciativy a o způsob, jak se sestry začleňovaly do života místních církví. Všude, kam přijela, oživovala naději a vlévala nadšení. Cesta do Indie pro mě měla nečekané dozvuky. Když jsem v roce 1962 skončila s vedením časopisu Così a odjížděla jsem z Řím, sestra Tekla mi novou destinaci sdělila slovy: „Posílám tě tam, kde jsem viděla, že tě mají rády. Posílám tě do Indie, do Bombaje.“

Totéž přání sestry Tekly mě pak zavedlo i na Filipíny, Borneo, do Japonska i do Koreje. Nezapomenutelným překvapením a darem byl můj pobyt ve Spojených státech amerických, v Anglii a v Austrálii. Navštívila jsem zcela nové světy, neznámé země, různé kultury. Poznala jsem mnohé Dcery sv. Pavla, viděla jsem, kde žijí, co dělají a jak se s vírou, odvahou a s nadšením nasazují pro evangelium.

 

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies