02.10.2017, kategorie: Titulní stránka

Co kdybyste se vzali?

Co kdybyste se vzali?
Recenze z evangelického měsíčníku Český bratr

Následující recenze vyšla v periodiku Československé církve evangelické. Těší nás, že i katolicky pojatá kniha může oslovit naše bratry ve víře. 

***

V záplavě neuvěřitelného množství bro­žurek a článků o vztazích působí kniha Cédrica Burguna a Bénédicte Lucereau Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni tak trochu jako z jiné planety. Ne­nabízí tisíce líbivých návodů pro vydařený partnerský a manželský vztah a neslibuje nemožné. Není to ani mravoučný traktát o něčem, co by mělo zůstat tabu. Je to ná­ročná, ale zároveň občerstvující čtenářská pouť, která může pomoci lidem všech ge­nerací v zodpovězení mnoha otázek. Je to důstojné přemýšlení o společně tvořeném a sdíleném prostoru, v němž jeden dopřává druhému růst a z druhého také vyrůstá. Je to kniha pro ty, kteří o manželství uvažují, i pro ty, kdo v něm již žijí.

Cédric Burgun je katolický duchovní, jenž přednáší na pařížském Institut Catholique kanonické právo. Bénédicte Lucereau je manželská a rodinná terapeutka. Jejich spo­lečná práce, v níž zřetelně poznáte rozdíly v ženském a mužském uvažování, zdaleka není určena jen křesťanům katolické orien­tace. Sám autor této knižní anotace s někte­rými jejich tezemi nesouzní, protestuje, vede polemiku a říká si: tady bych byl mnohem velkorysejší a tady bych zas všechno nechal na svobodném uvážení dvou milujících. Přesto si ale myslím, že leitmotiv celé knihy, tedy že láska má kralovat nade vším naším konáním, může oslovit křesťany různých denominací, životních zkušeností, různého věku i ty, kteří si k církvím, ke křesťanství a k víře teprve hledají cestu.

Nikde není psáno, že všechno, co autoři předkládají, je třeba brát slovo od slova. Vždyť i otázky, které jsou součástí každé kapitoly, si každý z nás zodpoví podle svého. Jsme jedinečné Boží děti, originální obrazy krásné, věčné předlohy. Stojíme ve svých botách, se svými prožitky, se svými radost­mi i bolestmi, s úspěchy i prohrami, se svojí vlastní duševní a duchovní senzibilitou, se svou nadějí a vírou. Burgun a Lucereau vědí, že všichni jsme lidé handicapovaní. Vědí ale také, že životnímu rozhodnutí vzít se by měly předcházet otázky, které mohou zjevit pravdivost našich úmyslů i velikost lásky samotné.

„Co je to láska? Vztah je třeba budovat. Je mé rozhodnutí svobodné a bez nátlaku? Pi­líře závazku: Ano, chci tě milovat! Mluvme o sexu! A Bůh ve všech těchto záležitostech? Tati, mami, nechte mě jít! Praktické rady, jak se připravit na svatbu.“ To jsou názvy čti­vých kapitol, které mají jedno společné – ne­naléhají na člověka, aby udělal to, co se od něho očekává a co takzvaně musí. Naléhají na něho, aby přemýšlel, aby vedl s tím, koho miluje, rozhovor, ptal se, naslouchal, snažil se být citlivý, otevřený a vstřícný vůči tomu, s nímž by rád svůj život strávil a s nímž a v němž by také rád vstoupil do věčnosti. Na některé z otázek připraveni jsme, zatímco k některým teprve musíme dorůst. Neseme si ze svého dětství, z dospívání i rodiny věci dobré i ty, které nás tíží. Jednu důležitou věc však držíme společnýma rukama: evangelní příběh Ježíše z Nazareta, ve kterém do po­předí vystupuje energie lásky, která oživuje a dává růst. Přes všechny možné nezdary a obavy ze společného vztahu je zrcadlo Boží lásky tím, co nás může držet nad vodou a jít v naší manželské cestě uprostřed nás.

Kniha sestupuje na hlubinu toho, kým jsme, co děláme, odkud a kam míříme a co je pro nás v životě rozhodující. Nemáme totiž nic víc, co můžeme darovat tomu druhému, než sebe. A neměli bychom, v čase naší cesty, dávat ani nic míň. Nemáme se otevřít, nýbrž otevírat. Nemáme se dát, ale dávat. První krok do manželství nepečetí věčný stav jako spíš odvahu, řečeno se Saint‑Exupérym, dí­vat se spolu stejným směrem.

A nakonec: U kapitoly o sexu a sexualitě se nebudete rdít. Možná vás občas i rozesměje. Je někdy poněkud konzervativní a v mužské, tedy autorově linii uvažování, trochu lega­listická. Sám bych šel jako člověk, jako muž, jako křesťan a jako teolog‑etik s autory asi tak do půli cesty a nadto bych slovník týkající se sexuálního života samotného trochu pozměnil. Jsem v tomto ohledu liberálnější a poetičtější a Ovidiovy hry lásky, doporučované man­želům pro radost a úspěch jejich intimního života, jsou mi tím, čím odjakživa měřím hod­notu a krásu vzájemného milování. Ten je mi posvátným pokračováním společného dialogu s tím, kterého miluji, ctím a mám rád. Předklá­dané úvahy se ku prospěchu věci odlišují od toho, jak sexualitu chápou pravěcí moralisté. Jinými slovy: v takto chápané sexualitě ještě nevymizela rozkoš ani radost ani vědomí lid­ské důstojnosti.

Co kdybychom se vzali? Co kdybyste se vzali? Nebojte se položit a také přijmout tuhle otázku od druhých. Po přečtení knihy, kterou vydaly Paulínky, uvidíte, jak moc osvobozující tato slova dokážou být. 

Zdeněk A. Eminger pro Evangelický měsíčník Český bratr,  7+8 |2017

 
 
Myšlenka na den: Lidský život je krátký, ale člověk si jím připravuje svou věčnost. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru