14.11.2016, kategorie: Titulní stránka

C. S. Lewis a víra

C. S. Lewis a víra
Vybíráme z poslední knižní novinky

V pátek byla v našem knihkupectví představena kniha P. Gulisana o C. S. Lewisovi. Natáčel u nás štáb z TV NOE a proto podrobnější reportáž a rozhovor s hostem a překladatelem A. Mackerlem zveřejníme v okamžiku, kdy dostaneme filmové materiály. Prozatím nabízíme úryvky, které během večera zazněly.

***

V letním trimestru roku 1929 jsem se vzdal. Uznal jsem, že Bůh je Bůh. Klekl jsem si a modlil jsem se – té noci jsem byl patrně nejnešťastnějším a nejváhavějším konvertitou v celé Anglii. Tehdy jsem nechápal Boží pokoru, která přijme dokonce i takového člověka – teď je mi to jasné a žasnu nad tím. Marnotratný syn alespoň přišel domů po svých. Kdo ale dostatečně oslaví Lásku, jež otevře brány marnotratnému synu, kterého přivádějí, zatímco on kope, pere se, je plný odporu a těká očima, zda by někde nenalezl místo, kudy uniknout? Slova „přinuť vjíti“, byla zlými lidmi zneužita natolik, že se při nich otřeseme. Porozumíme-li jim však správně, chápeme, že svědčí o hloubce Božího milosrdenství. Boží tvrdost je laskavější než lidská změkčilost, a jeho nucení je naším osvobozením. 

(C. S. Lewis: Zaskočen radostí)

Člověk se ale neobrátí díky knize, ať je sebevíc výjimečná. Lewis se potřeboval setkat s křesťanstvím v nějakém člověku a k tomuto setkání došlo. Jednalo se o kolegu, kterého Lewis poznal na jaře 1926, v druhém roce své výuky. Byl mírný, klidný a v očích živého Lujse navyklého na výrazné osobnosti ne příliš významný. Jmenoval se J. R. R. Tolkien. Právě skrze mýtus přivedl Tolkien Lewise k víře. Bez Tolkiena by nebylo Lewise a tím méně Lewise křesťanského.  Náboženský prvek je zakořeněn hluboko v Tolkienových příbězích a v jejich symbolice. Samotné jeho nadšení vyprávět se rodí z touhy předat pravdu prostřednictvím symbolů a vidění. Evangelium je pro něj něco jako ta největší Pohádka s velkým P, která dává vzniknout základnímu pocitu: křesťanské radosti, která prolévá slzy. Svou povahou je totiž blízká bolesti, neboť pochází z těch míst, kde radost a bolest jsou jedno a totéž, jsou spojené, tak jako se sobectví a altruismus ztrácejí v lásce. Když se Lewis vracel k tomu, co se mu přihodilo, pociťoval v prvé řadě překvapení: to, co po dlouhou dobu považoval za jeden z mnoha mýtů, a dokonce za jeden z těch méně zajímavých, bylo naopak -  jak mu odhalil Tolkien - skutečností. Ba co víc, byl to člověk, který o sobě prohlásil: „Já jsem cesta, pravda a život. Po tolika pochybnostech a odolávání i on uvěřil v tohoto člověka a ve spásu, kterou On přinesl. Toto vědomí se od toho okamžiku stalo základním bodem jeho víry: být křesťanem, tj. být věrný Kristu.

(P. Gulisano: C. S. Lewis, Ve světě fantasy a evangelia)

Prý máme jít s dobou? My však víme, že doba odchází. V náboženstvích nacházíme něco, co nepomíjí. Právě to, co je nazýváno mýtem, zůstává; právě to, co se nazývá moderním a živým myšlením, pomíjí. Nejen myšlení teologů, ale i myšlení antiteologů. Mýtus přežil myšlenky všech svých obhájců i všech svých odpůrců. Mýtus je tím, co oživuje. Jen pokud přijímáte mýtus jako příběh, zakoušíte princip v jeho konkrétnosti. A tak jako mýtus přesahuje abstraktní myšlení, vtělení přesahuje mýtus. Srdcem křesťanství je mýtus, který je současně skutečností. Starý mýtus o umírajícím Bohu, aniž by přestal být mýtem, sestupuje z nebe legendy a představivosti na zemi historie. Odehrává se – v určité chvíli, na určitém místě, provázen vymezitelnými historickými následky. Od Baldera či Osirise, umírajících neznámo kdy a kde, se dostáváme k historické osobnosti, ukřižované za vlády Piláta Pontského. Tím, že se stal skutečností, nepřestal být mýtem – to je ten zázrak.

(C. S. Lewis: Mýtus, který se stal skutečností in Bůh na lavici obžalovaných)

 

 

 

 
 
Nahoru