01.02.2022, kategorie: Titulní stránka

Bůh přitahuje

Bůh přitahuje
Tudy má cesta nevede

Pocházím ze Slovenska, kde nepůsobí ani Dcery sv. Pavla a (alespoň prozatím) ani žádná jiná kongregace z celé Paulínské rodiny. Dětství jsem prožila ve stínu rudé pěticípé hvězdy. Navzdory všudypřítomné ateistické ideologii moji rodiče praktikovali svou víru i tehdy, když to obnášelo výrazné společenské nevýhody – zejména v zaměstnání. Nikdy nezaváhali dát přednost víře před jakoukoliv nabídkou slibné kariéry. Účast na nedělní mši byla vždy záležitostí, o které se nediskutovalo. Krom nedělí jsme ale docela často chodívali do kostela i ve všední dny. Maminka tuto svou iniciativu obvykle komentovala slovy: „Hledejte nejprve Boží království...“ A občas taky dodala druhou půlku, kterou jsem už znala zpaměti: „… a vše ostatní vám bude přidáno.“ Nikdy jsem si sice netroufla zaprotestovat, ale nával nadšení z hledání Božího království se u mě jen tak hned nedostavoval.

Když jsem chodila do základní školy, naše rodina se spřátelila s jednou komunitou řeholních sester, které už byly v důchodovém věku. Pod pozorným dohledem tehdejšího režimu obývaly starší zámek nedaleko našeho města. Náš tatínek jim někdy vypomáhal s opravami a údržbou. Když jsme je přijeli navštívit, líbilo se mi běhat s mými dvěma staršími bratry po nádvoří a po rozlehlé zámecké zahradě. Podstatně méně se mi líbilo, když si ctihodné řeholnice chtěli se mnou povídat o Pánu Ježíši, o modlitbě a podobných tématech. Mou favoritkou byla sestra, která měla na starosti chov kachen a jezdila na staré Ladě kombi. Témata těch ostatních byla ale na můj vkus příliš holčičí. Rozhodně víc mě zajímalo třebas kolečko naložené plevelem. To byla výzva – poradit si s ním jako moji větší sourozenci! I navzdory mým poněkud „zemitým“ preferencím, mi ale neunikla zvláštní radost, kterou kolem sebe šířily tyto z hlediska tehdejší společnosti zcela bezvýznamné ženy. Fascinovala mě též jejich štědrost, s níž se dělily o úrodu ze své zahrady nebo o produkty ze své kuchyně. Někde na tomto substrátu začala postupně klíčit nesmělá myšlenka: „Žít jako ony by mě asi bavilo...“

Když rudá hvězda zapadla do propadliště dějin, měli jsme najednou k dispozici knihy, které do té doby buď neexistovaly anebo jen tajně kolovaly jako nekvalitní strojopisy rozmnožované přes kopírák. W. Ciszek: S Bohem v Rusku; Š. Hlaváč: Po priamych cestách, J. Ch. Korec: Od barbarskej noci, G. Goldmann: Svetlo kríža v tieni kríža (česky Ve stínu Všemocného) – to jsou knihy, které v pubertě představovaly mou oblíbenou četbu. Zapůsobil na mě sice i Sherlock Holmes, ale převahu měli reální mužové, kteří odevzdali svůj život bez výhrad Bohu. A šli za svým cílem, cokoli to obnášelo, byť i pronásledování a věznění. Bůh, jenž uchvátil tyto lidi, začal nějak přitahovat i mne…

Můj obyčejný život samozřejmě žádné kdovíjaké hrdinství nevyžadoval. Tou největší výzvou snad bylo, že mezi svými vrstevníky jsem nebyla ani trochu „cool“. Držet krok s aktuálními módními trendy nikdy nepatřilo u mých rodičů mezi priority, a tak jsem kupříkladu nikdy neměla walkman ani zcela obyčejný kazeťák, natož ještě sbírku kazet s populární muzikou, na rozdíl od všech ostatních děcek ze školy a z naší ulice. Můj rostoucí zájem o záležitosti kolem víry a časté chození do kostela (na konci základky už i bez vybízení ze strany rodičů) mi na popularitě rozhodně nepřidaly. Ve třídě jsem sice patřila mezi nejlepší žáky a některé nekompromisní postoje mi vysloužily nepopíratelný respekt jak mezi učiteli, tak mezi spolužáky, ale ve skutečnosti jsem platila spíš za exota.

V té době už mohla mnohá řeholní společenství rozbíhat do té doby nerealizovatelné aktivity. Řeholní sestry, které jsem znala od dětství, už nebydlely na starším zámku, ale v úhledné novostavbě a jejich mladší spolusestry též pořádaly letní duchovní obnovy pro holky. První pozvání na jednu z takových akcí jsem přijala s obrovským, byť důkladně utajeným nadšením. Rýsovala se totiž možnost trochu víc zblízka poznat ten život, který by (jak se mi matně jevilo) snad někdy v budoucnu mohl být i mou cestou… Místo vzletné nebeské radosti se mě ale záhy po příjezdu na místo určení zmocnila tíživá úzkost. Prostředí bylo sice pohostinné a všechny sestry nesmírně milé a přátelské, i ostatní účastnice duchovní obnovy působily, že jsou v pohodě. U mě ale tomu bylo zcela jinak. Řeholnice, která vedla duchovní obnovu, měla bezpochyby ty nejušlechtilejší úmysly zasít do desítek mladých srdcí ty nejryzejší zásady křesťanské morálky. (A zcela jistě se ji to v nesčetných případech i úspěšně podařilo.) V mém případě byl ale výsledkem její chvályhodné snahy pouze dusivý strach ze všemohoucí dokonalosti Boha, jenž nezamhouří oko ani nad jediným zapomenutým hříchem a se zalíbením sesílá očistné utrpení na ty, které chce mít ve své blízkosti. Náročné výzvy, které nejsou pro padavky, mi sice odjakživa imponovaly, nicméně tohle byla až moc sytá porce… K jejímu strávení mi nepomohlo ani vlídné plápolání večerního táboráku a už vůbec ne rytmické písničky-ukazovačky pro hodná katolická dítka. Povedlo se mi neuprchnout z duchovní obnovy před ukončením programu. Jak bych vůbec mohla, vždyť to by znamenalo namířit si to rovnou do pekla! Můj upřímný obdiv k laskavým a vlídným sestrám, které jsem znala od dětství, sice kupodivu přežil bez újmy, ale i tato krátká zkušenost mi stačila k zjištění: „Tudy má cesta nevede!“

(Pokračování za týden.)

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies