07.02.2022, kategorie: Titulní stránka

Bůh přitahuje II.

Bůh přitahuje II.
Je to zde

Během gymnázia jsem měla možnost potkat i sestry z jiných kongregací – a ke svému vlastnímu údivu – ještě několikrát jsem měla odvahu (nebo spíš momentální výpadky paměti?) účastnit se i jejich akcí pro mládež. I při těchto příležitostech se ale – byť v různé podobě a intenzitě – dostavila chuť první klášterní zkušenosti: „Tady bych nepřežila!“

Celé čtyři gymnaziální roky poznamenávalo záhadné napětí mezi touhou po životě odevzdaném bez výhrad Bohu a dusivým pocitem úzkosti v prostředích, kde jsem předpokládala možnou realizaci takové touhy. To první ve mně nevědomky rozdmýchávali někteří Boží muži (i ženy), u nichž se bezvýhradná odevzdanost Bohu a velkorysá služba lidem snoubily s vnitřní svobodou a ryzím smyslem pro humor. To druhé se zas ozvalo při každém mém pokusu nahlédnout do některého ze systémů, v nichž se takoví Boží lidé obvykle vyskytovali.

V době, když se vyplňovaly přihlášky na vysoké školy, jsem narazila na článek o Dcerách svatého Pavla, které v té době otevřely novou komunitu v Praze. Na ilustračních fotkách byly nějaké sestry v poměrně obyčejném, téměř civilním oblečení. Některá z nich seděla za počítačem, jiné stály mezi regály s knihami. Při četbě mi problesklo hlavou: „Že by snad tohle mohlo být i pro mě?“

Po přečtení článku následovala naše první nesmělá korespondence. Sestry paulínky z Prahy se na úhledném dopisním papíru vyjádřily, že vůbec nemusím se životním rozhodováním spěchat. Radily, ať se přihlásím ke studiu, které mě baví. Pomyslela jsem si tehdy, že stejně se na poměrně vyhledávaný obor (anglistiku a germanistiku) nedostanu… Jak se ale záhy ukázalo, mýlila jsem se. Nastoupila jsem tedy na vysokou školu a myslela jsem si, že moje hledání je minimálně na pět let bezpečně odloženo někde v mrazáku. Ale opět jsem se mýlila. Po prvním semestru studia se zmražená záležitost s nebývalou naléhavostí ozvala opět. Hlodala tak intenzivně, že bez mé cesty přímo do hlavního města sousední české země by se snad nadobro zastavila odvěká rotace zeměkoule...

Navzdory mé plnoletosti se rodičům můj záměr cestovat na Divoký západ vůbec nezamlouval. Přistoupila jsem tedy na kompromis, že poctít návštěvou matičku Prahu smí spolu se mnou i moje máma, která si tak opráší vzpomínky na dobu svého studia v tom magickém městě. Rozhodně jsem ale nechtěla zbytečně riskovat dlouhé tíživé chvíle v záhadném klášteře. Naplánovala jsem tedy noční cestu autobusem, pouze jeden den u sester paulínek v Praze a další noční cestu zpět…

V bytě na Karlově náměstí nás uvítaly dvě sestry: Italka Rosanna a Španělka Isidora. Jejich znalosti češtiny byly tehdy na úrovni začátečnic. Moje znalost italštiny byla nulová. Nicméně na mé straně nehatily konverzaci pouze jazykové rozdíly. Byla jsem doslova v šoku. Ty dvě dámy z dalekých zemí nezapadaly do žádného z mých schémat o řeholním životě. Na jejich způsobu života nebylo nic fascinujícího. Velmi obyčejný byt v centru města a skromné knihkupectví v procesu zařizování rozhodně nepůsobily jako obdivuhodné evangelizační projekty. A přece, ten skličující pocit, který jsem znala z předchozích zkušeností, se nedostavil…

Návrat do normálu po prvotním šoku a po dvou nocích strávených v autobuse sice nebyl okamžitý, ale po dalším semestru jsem již relativně v pohodě vyrazila k sestrám do Prahy – tentokrát už na několik dní. Život pražských paulínek byl velmi obyčejný a zároveň přitažlivý. Tyto sestry fungovaly uprostřed naprosto běžných aktivit, jaké si vyžaduje provoz vydavatelství a knihkupectví, a přeci zcela patřily Bohu. Přitahovala mě nenápadná obyčejnost tohoto způsobu života a zároveň fakt, že se nemusím vtěsnávat do nějaké univerzální šablony. Několik lekcí z italštiny pro samouky, které jsem si v mezičasu stihla probrat, mi prozatím dostačující slovní zásobu k plynulé konverzaci v jazyce těchto sester neskýtalo. I jejich pronikání do hlubin české a slovenské kultury probíhalo pomalu. Naše vzájemné seznamování bylo tedy poněkud rozpačité. Nicméně i navzdory všem rozpakům převládalo poznání: „Zde se dovedu cítit jako doma.“ V následujících letech jsem paulínky v Praze navštěvovala pravidelně a trávila jsem u nich několik dnů ze semestrálních prázdnin. Nakonec, na podzim po promoci jsem přijela natrvalo.

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies