09.04.2019, kategorie: Titulní stránka

Budu řeholní sestrou

Budu řeholní sestrou
Najednou se v mém nitru všechno vyjasnilo

Jmenuji se Christine Hirsch, pocházím z Medfordu ve státu Wisconsin (USA) a je mi padesát tři let. Už třicet dva let jsem Dcerou sv. Pavla, z toho osmnáct let misionářkou v Německu. A jak se to stalo?

Když jsem byla malá, můj otec vždy na konci každé rodinné modlitby růžence přidával kratičkou prosbu: „za kněžská a řeholní povolání a za setrvání v milosti až do konce“ – jak říkával – a pak se pomodlil Otče náš, Zdrávas, MariaSláva Otci. To je tedy má odpověď, odtud pramení mé povolání. A nejen mé; Bůh již dříve vyslyšel tuto modlitbu a povolal mého staršího bratra Josefa ke kněžství.

Poprvé jsem zaslechla volání k zasvěcenému životu již v dětství, a to když můj bratr Josef vstoupil do kněžského semináře. Bylo mi pět let a bratr mi doma velmi chyběl. Ptala jsem se maminky, kde je, a ona mi řekla, že se připravuje na to, aby se stal knězem. Má dětská mysl začala ihned vymýšlet způsoby, jak bych mohla trávit více času se svým bratrem, kterého jsem měla obzvlášť ráda. A došla jsem k tomuto závěru: Náš pan farář má hospodyni, která je řeholní sestrou. Proto je zcela logické, že kdybych se já stala řeholnicí, mohla bych být bratrovou hospodyní a tak bychom spolu byli navždy! Byl to dokonalý plán.

Jednoho dne jsem tedy přišla domů celá rozradostněná svým nápadem a nadšeně ho vyložila své mamince, která právě žehlila: „Mami, já už vím, čím budu, až vyrostu!“ Maminka přestala žehlit, podívala se na mě a zvědavě se zeptala: „Čím?“ Nato jsem bez dechu vyhrkla: „Jáchcibýtřeholnísestřičkou-a-chcibýthospodynísvéhobratraJosefa.“ Maminka se ne mě dívala vážně a odpověděla: „Můžeš být řeholní sestřičkou, NEBO můžeš být Josefovou hospodyní, ale nemůžeš být obojím zároveň.“ – „Proč ne?“ začal se mi hroutit můj sen. Maminka pokračovala s mateřskou moudrostí: „Protože řeholní sestra patří zvláštním způsobem Bohu a musí být připravena jít kamkoli, kam ji Bůh pošle.“ Tím rozhovor skončil, ale nadále jsme se na konci růžence modlili za povolání. A v mém srdci touha zasvětit se Bohu stále rostla, až jsem o pět let později (v deseti letech) navázala na tento rozhovor větou: „Pak tedy budu řeholní sestrou.“

V následujících letech jsem psala dopisy do různých řádů a navštívila jsem několik klášterů, ale nikdy jsem nevnímala, že jsem našla ten pravý. Až můj bratr Josef přišel jednou večer k nám domů a strčil mi pod dveře leták. Tam se psalo o Dcerách sv. Pavla jako o řeholních sestrách, které používají média k hlásání Ježíšovy dobré zvěsti přesně tak, jak by to dnes udělal sv. Pavel. Cítila jsem, jak se ve mně cosi pohnulo a hned jsem jim napsala. Sestry mi odpověděly a pozvaly mě na návštěvu. Jakmile jsem k nim dorazila, v mém nitru se náhle všechno vyjasnilo: toto byla dlouho hledaná odpověď na mé modlitby. Po této návštěvě jsem nemyslela na nic jiného a nemluvila o ničem jiném než o sestrách. A když nadešel den mých patnáctých narozenin, co mohli rodiče dělat s mou neutuchající dychtivostí než mi darovat ten nejtěžší a nejcennější dar: své svolení vstoupit do kláštera! Byla jsem u vytržení a o pět měsíců později, 15. srpna 1981, jsem to opravdu udělala.

Kdykoli Bůh zavolá, dá také potřebné milosti, a tak jsem tam byla, teprve patnáctiletá, daleko od domova, ale překypující radostí. Poznala jsem pokoj, který může nastat jen tehdy, když řeknete Bohu své ano.

Radost z toho, že patřím Bohu, roste v těžkostech a narůstá s léty, jako je to nádherně vysloveno v jednom z mých oblíbených žalmů – v Žalmu 84: 

Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů!
Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě,
stále tě mohou chválit.

P. S.: Moje maminka měla pravdu: řeholní sestra musí být připravena jít kamkoli, kam ji pošlou. O dvacet let později jsem byla poslána jako misionářka do Německa a můj bratr Josef byl poslán jako misionář do Peru. Každý z nás je na jiném kontinentu, a přece jsme tak blízko, protože žijeme v jedné Boží rodině a sloužíme jí.

 
 
Myšlenka na den: Svatost je záplava dobra. Dobro vykonané neochotně, po kapkách, z donucení… to není svatost. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru