19.12.2012 17:30, kategorie: Bl. Jakub Alberione

Budu knězem!

Budu knězem!

Pokračujeme v putování po stopách Boží milosti v životě zakladatele Paulínské rodiny, bl. Jakuba Alberiona. Tento cyklus je součástí příprav na výročí 100 let od založení Paulínské rodiny (k tomu se váže i tzv. "jubilejní sleva", kterou každého dvacátého dne v měsíci poskytujeme – jako připomínku onoho 20. srpna roku 1914).

***

Piemontský region se mezi ostatními italskými regiony vyznačoval nejnižším podílem negramotnosti. Každá obec měla svou vlastní školu, a i když většina dětí ukončila vzdělání třetí třídou, těch, kdo vůbec neuměly číst a psát, bylo opravdu nemnoho. Také malý Jakub se ve věku šesti let začal seznamovat se školou a paní učitelkou. Byla jí Rosa Cardona, která znala všechny děti z vesnice, a pro všechny obyvatele byla osobností, k níž chovali velkou důvěru. Ještě po více než šedesáti letech na ni don Alberione vzpomínal těmito slovy: „Paní učitelka Cardona byla opravdovou Růží (význam slova v italštině) z Boží zahrady. Byla dobrotivá, pečlivá v plnění svého poslání a velice zbožná… Vždycky prosila Pána, aby se některý z jejích žáků stal knězem.“

O Jakubových školních letech nemáme mnoho záznamů. Zdá se však, že se mezi svými vrstevníky nevyznačoval ani tak výjimečnou inteligencí či skvělou pamětí, jako spíš neobvyklou zralostí a pozorností. Bral školní povinnosti mnohem vážněji než ostatní děti jeho věku. Rád se učil novým věcem a nad sešitem, do kterého prvňáčci s námahou zapisují nejprve čáry, pak smyčky, písmenka, slabiky a posléze celá slova, vydržel trpělivě sedět mnohem déle než jeho spolužáci. Pokud ho někdy paní učitelka musela napomenout, nebylo to proto, že by on sám vyrušoval ostatní, jako spíš proto, že se ho rozčílilo, když ho některý ze spolužáků vyrušil od práce.

V biografických zápiscích (které však psal v 3. osobě) svěřil svým řeholním spolubratřím u příležitosti 40. výročí od založení Společnosti sv. Pavla i tuto příhodu:

„Paní učitelka některým z osmdesáti žáků ve třídě položila otázku, čím by chtěli být, až vyrostou. Z dětí, kterých se zeptala, on byl druhý v pořadí. Na chvilku se zamyslel. Pak pocítil vnitřní světlo a s rozhodností k údivu ostatních žáků odpověděl: „Stanu se knězem.“ Paní učitelka ho povzbuzovala a hodně mu pomáhala. Tohle byl první paprsek jasného světla. Dříve již cítil určitou přitažlivost, avšak pouze nejasně, kdesi na dně duše a bez jakýchkoliv praktických důsledků. Od tohoto dne mu spolužáci a někdy i sourozenci začali říkat „kněz“ – někdy proto, aby si z něj dělali legraci, jindy proto, aby mu připomněli jeho povinnosti.“

Takové prohlášení malého školáka však vzbudilo u spolužáků i u členů rodiny nejenom údiv, ale také jisté pobouření. Podobná ambice byla totiž téměř neslučitelná s životní situací kluka z chudé rolnické rodiny. Pro běžnou selskou rodinu představovaly výdaje na teologická studia jednoho ze synů položku, kterou mohl rodinný rozpočet unést pouze za značných obětí ostatních členů rodiny a za pomoci bohatších příbuzných či jiných dobrodinců.

Jeho touha stát se knězem vydržela. Ale… o tom, že ani u svatých lidí není vše od počátku přímo nalinkováno, se dovíme v dalších dílech v prvních měsících roku 2013.

Na snímku malý Jakub už jako student malého semináře v Bra.

 
 
Nahoru