27.08.2012, kategorie: Titulní stránka

Boží zázraky (II.)

Boží zázraky (II.)

Pokračování příběhu o uzdravování malého Honzíka.

Manželka navštíví kamarádku, která dělá sestřičku v místní neurologické ordinaci. Doktor je velmi vstřícný. Když zjistí, že Honzík byl až do příjezdu záchranky při vědomí, potěší ho to. Jde o dobré znamení, říká, horší by bylo, kdyby hned omdlel, takhle je zde velká naděje, že se z toho dostane. A i když jsme měli hrůzu z toho, jak nám syn přibývá trochu více na váze, než by na svůj věk měl, i to hraje v této chvíli pozitivní roli.

Pak proběhne velká operace – doktoři se pokusí rekonstruovat kosti ucha, do hlavy Honzík dostane titanovou destičku. Další pozitivní zpráva – zlomené kosti a úlomky neprorazily mozkovou plenu, což by bylo vážné. Takto „stačí“ kosti narovnat a zpevnit plíškem a zmíněnou destičkou. Jizva ve tvaru půlměsíce se Honzíkovi táhne přes polovinu hlavy.

Proběhne zmíněné druhé CT. Čekáme nervózně na výsledek. Je dokonce lepší než první CT mozku. S náznaky uzdravení. Doktory to mate, začínají sami mluvit o zázraku.

Chystají se Honzíka probudit z umělého spánku. Levá plíce stávkuje, mluví o možné tracheostomii a možném trvalém vývodu. Děsí nás to – synově psychice by další díra a viditelná jizva na těle asi zrovna nedodala. Druhý den odpoledne však začne Honzík sám dýchat.

Postupně se probouzí, jezdíme za ním. Je zmatený, pomaličku z něho odcházejí uspávací látky. Nevíme, jestli nás poznává. Nemůže ještě mluvit. Když u něho sedím druhý den odpoledne, natahuje ke mně ruku. Nakloním se tedy k němu – a on mě pohladí po vousech, stejně jako to dělával před nehodou. Manželce řekne jediné své slovo toho dne: „Mami.“

Divíme se, proč nemá levou ruku v dlaze, když se mluvilo o zlomenině. Dokonce možná snad v kloubu ramene. Ne, ruka nebyla zlomená, dozvídáme se překvapeně, jen zhmožděná a naražená. Neuvěřitelné, říkáme si.

Honzíka bolí oči – musí se kapat, je tam problém s vyschlou rohovkou. I to se však po čase upravuje. Po týdnu Honzík začíná rehabilitovat. Již třetí den rehabilitace sám stojí, sice chvíli, ale stojí, další den udělá sám pár krůčků. Rehabilitační sestra si mumlá něco o zázraku.

Od dalšího lékaře se dozvídám, že pokud se týká ucha, jsou dva druhy zlomeniny – příčná a podélná. Příčná je špatná, podélná dává naději. A Honzík měl podélnou zlomeninu. Navíc stavy, kdy neslyšel, byly způsobeny krevní sraženinou, díky níž zvukovody nerezonovaly tak, jak měly. Sraženina však postupně uchem odtekla a nyní zvukovody fungují, jak mají – na levé ucho bude Honzík slyšet!

Rehabilitace postupuje nadále dobře. Honzík nás nejen poznává, ale začíná sám číst, psát, jen počty mu zatím dělají problém – ale s těmi válčil už předtím. Brzy chodí sám na WC a po týdnu a něco na neurologii, který zde strávil s manželkou, je propuštěn domů do domácího ošetřování.

Rehabilitace pokračuje natolik dobře, že nakonec – ačkoliv tomu nikdo nevěřil – jde na školní focení jejich třídy!

Jednou jdeme na zdravotní procházku dolů na náměstí s obchodní pasáží. V jednom z krámků se paní prodavačka podivuje, když vidí Honzíkovu jizvu, co se mu stalo. Říkám, že ho srazila tramvaj a na jaké tramvajové zastávce.

Paní vykřikne: „Tak to jsi ty?!“ Dozvíme se pak, že u té zastávky bydlí. Sama má dva kluky, podobného věku jako ti naši, kteří tam přes přechod přecházejí i přebíhají dnes a denně. Celou dobu na Honzíka myslela a říkala si, že by chtěla vědět, jak ta nehoda nakonec dopadla. A on najednou stojí přímo před ní.

A ještě nakonec jednou o snech. Honzík nerad vypráví, co se mu zdálo, když byl v umělém spánku – většinou jsou to zlé sny, např. že ho honí žralok a chce ho sníst. Má jeden veselý sen, v němž děda stále nosí do kuchyně kyselé zelí, a jen jeden hezký sen. V tom snu je na velké zelené louce. Najednou se tam objeví prababička, která už nežije, a začnou spolu sbírat pampelišky. Jak barva těch pampelišek, tak louky je prý taková, že nejde popsat, snad zářivá, ale prostě slovy nepopsatelná.

Díky všem za jejich modlitby, známým i neznámým. Nevyšly naprázdno, a jak vidno, Bůh na našem synovi prokázal opět svou moc i své zázraky. Díky Bohu za Honzíkovo uzdravování a jeho život!

 
 
Nahoru