16.08.2019, kategorie: Titulní stránka

Boží plán je neprobádatelný

Boží plán je neprobádatelný
Mé představy se zcela rozplynuly

Jmenuji se Tereza Kikue Higo a pocházím z města Itoigawa-shi v Japonsku. Moji rodiče byli buddhisté a živili se jako zemědělci. Budoucnost, o níž jsem snila, a to vdát se, se však začala ubírat jiným směrem, takovým, jaký bych si nikdy ani nedovedla představit. Když se nyní ohlédnu zpět na uplynulé roky, vzpomenu si na konkrétní události a osoby, které na této změně měly podíl.

Když jsem dokončila střední školu, začala jsem spolu s dalšími 1200 dívkami pracovat v jedné velké továrně. Všechny společně jsme bydlely ve velké ubytovně. Asi po roce jsem si všimla, že jedna dívka, která bydlela ve stejném patře jako já, každou neděli někam odcházela. Jednoho dne jsem se jí zeptala: „Kam každou neděli chodíš?“ Pousmála se na mě, ale neodpověděla. Zeptala jsem se tedy znovu, a protože jsem byla neodbytná, tichým hlasem mi odpověděla: „Chodím do kostela.“ – „Do kostela?“ zopakovala jsem, a aniž bych o tom nějak přemýšlela, dodala jsem: „Vezmi mě s sebou!“ Neměla jsem ani ponětí, co to vlastně kostel je, ale jakmile jsem z úst té dívky uslyšela slovo „kostel“, probudila se ve mně zvědavost. Původně jsem se tam chtěla jen jednou podívat, ale kázání, které jsem tehdy poprvé ve svém životě vyslechla, mě velmi zaujalo. Řekla jsem si proto, že se přijdu ještě párkrát „podívat“, až jsem tam nakonec začala chodit pravidelně. Po nějaké době jsem požádala o křest. Poté, co jsem absolvovala katechumenát, už nic mému křtu nestálo v cestě. Nedbala jsem rad svých rodičů a navzdory jejich přání jsem přijala křest.

Krátce po mém křtu se v naší farnosti konalo posvěcení nového kostela. Této slavnosti se na pozvání našeho pana faráře zúčastnila také jedna kandidátka Dcer sv. Pavla, která pocházela z naší farnosti. Pozvala mě, abych navštívila jejich komunitu. Až do té doby jsem si myslela, že je řeholní život úplně jiný svět.

Dcery sv. Pavla mě přijaly velmi srdečně. Prýštila z nich opravdová radost ze života a nebylo možné přehlédnout a necítit tu nesmírně živou atmosféru, která mezi nimi panovala. Mé představy o vážném a přísném řeholním životě se zcela rozplynuly. Když jsem se vracela domů, nedokázala jsem přemýšlet o ničem jiném než o tomto setkání. Má touha po řeholním životě neustále rostla. Vyskytla se ovšem velká překážka!

Jak už jsem zmínila, byla jsem pokřtěna bez souhlasu svých rodičů. V hlavě mi kolovala tato otázka: „Co by teď asi matka a otec řekli na to, že chci vstoupit do kláštera?“ Věděla jsem, že by se razantně postavili proti! A tak se pět měsíců před mým vstupem k paulínkám stalo tím nejtěžším obdobím mého života. A pravděpodobně nejen pro mě, ale i pro mé rodiče, kteří si mysleli a doufali, že je čeká poklidné a hlavně radostné stáří, protože se po dvanácti letech konečně uzdravila moje nemocná sestra. Já jsem jim ovšem tehdy způsobila starosti a zármutek. Ačkoli jsem věděla, že svým rodičům způsobím bolest, šla jsem odhodlaně za svým cílem. Má touha byla příliš silná. Jednoho dne za mnou přišla moje matka a pokusila se mě ještě jednou přemluvit. Když však viděla, že na svém rozhodnutí trvám, řekla mi: „S otcem jsme se rozhodli, že budeme respektovat tvé přání vstoupit do kláštera, i když s tím nesouhlasíme…“ Považovala jsem to z jejich strany za velký krok a obrovský projev jejich lásky vůči mně. Pouze Boží láska může překonat lásku rodičů, a tak jsem se stala Dcerou sv. Pavla.

Před třiceti lety jsem odešla na misie do Německa, kde dosud působím, momentálně v naší komunitě v Düsseldorfu.

P. S.: Před třiceti pěti lety jsem pokřtila svého otce a před devíti lety i svou matku. Nyní už se oba radují v Boží blízkosti.

 
 
Myšlenka na den: Trpělivost je sílou slabých a zároveň výsadou doopravdy velkých duší, které i v běsnění uragánu dovedou očekávat návrat jasné oblohy, protože čas patří moudrému a moudrý patří Bohu. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru